PŘÍBĚH JOSEFA A MARTINA.

Úvod

Rozhodl jsem se napsat knihu. Nejprve jsem si říkal, že zveřejněním některých skutečností bych si mohl způsobit hodně problémů. To jsem ale ještě nevěděl, jak všechno dopadne. Když jsem si začal pohrávat s myšlenkou, že vydám knihu, byl jsem ještě optimista, že všechno dobře dopadne, protože jsem věřil ve spravedlnost. Vůbec mě nenapadlo, že bych se během chvíle mohl stát doživotním bezdomovcem a dlužníkem. Dnes je vše rozhodnuto. Soudy mi uložily platit odškodné lidem, kterým jsem škodu nezpůsobil, ale naopak na mně vydělali spousty peněz. K tomu platit soudní poplatky, advokáty údajným poškozeným, odměnu mému advokátovi. Peníze na to nemám, a tak budu do konce života jen splácet a nic už nikdy nebudu vlastnit. Myslím, že už nemám co ztratit, a tak jsem se rozhodl jít s pravdou ven. Nejsem žádný spisovatel, je to „Příběh opravdového člověka“, nejsem ani žádná celebrita, ale pravda je, že jsem už možná i trochu známý, i když můj mediální obraz je značně zkreslený a rozhodně jiný, než bych si přál. Ale to znají i celebrity z bulváru. Mně i mým dětem věnoval pozornost i bulvár v podobě, o které by Vám mohly vyprávět i opravdu známé osobnosti.

Nikdy bych nevěřil, že každý člověk má svůj osud daný a může dělat, co chce, osudu neujde. Mám zkušenost, že ať se snažím sebevíc, výsledek je osudem daný. Během života se mi tohle stalo už tolikrát, že ničemu jinému věřit nemůžu.

Touto knihou bych chtěl mimo jiné také veřejnosti sdělit skutečnosti o vztazích v českém hokeji, jak jsem je poznal během našeho, dle mého názoru zajímavého, putování českým hokejem. Pro mé syny jsme hledali férový klub, kde hráči dostávají šance podle jejich výkonu na ledě a ne podle přání a solventnosti rodičů, sponzorských darů a kamarádství.

Tyto zkušenosti zveřejňuji hlavně proto, aby rodiče dnešních malých kluků, začínajících hokejistů, nedělali stejné chyby jako já. Domnívám se totiž, že jsem hokejovou kariéru svým dětem zničil hlavně já tím, že jsem nechtěl dávat sponzorské dary, nevtíral jsem se do přízně trenérů a dokonce jsem nezdravil trenéry jako první, protože někteří byli mnohem mladší než já a neviděl jsem důvod, proč bych měl měnit po generace zaběhlé zvyklosti. Veřejně jsem hovořil o zvláštních praktikách trenérů, ale i některých rodičů. Tím jsem se stal pro hodně lidí nepohodlný. Myslel jsem si, že když je někdo v něčem dobrý, nepotřebuje, aby rodiče upláceli trenéry a snažili se jim vlézt tam, kam se neslušně říká. Mojí velkou chybou bylo také to, že jsem své syny podporoval až příliš, a tak když se dostali do puberty, nebyli zvyklí pracovat sami na sobě bez toho, aby nad nimi neustále bděl jejich otec. Měl jsem je více vést k samostatnosti a cílevědomosti. Když jsem viděl velký talent mých synů, totálně jsem tomu propadl a dělal všechno proto, aby ho zúročili. Dnes už bohužel vím, že jsem měl dělat hlavně všechno proto, aby ho chtěli zúročit sami svojí vlastní pílí a vůlí a naučil je porvat se v tvrdé konkurenci o vlastní místo na slunci. Neměl jsem sázet na jednu kartu a rozhodně dbát taky na to, aby měli vzdělání, nebo nějaké řemeslo, aby se v případě neúspěchu ve sportu mohli živit něčím jiným. Jenže – myslí budoucí lékař nebo právník na to, že by taky nemusel dostudovat a měl by si při studiu práv nebo medicíny dělat třeba učiliště? Asi ne. Rozhodne se, že bude lékař nebo právník a tomu se věnuje. Stejně tak jsem to s mými kluky dělal i já. Vůbec mě nenapadlo, že by s jejich talentem měli dělat něco jiného. Chyba!

Jen pro zajímavost bych chtěl na začátku uvést některá fakta, která si může každý najít na internetových stránkách hokejových klubů. Nerad bych, aby celá kniha vyzněla jako nářek nad nenaplněnými sny otce netalentovaných synáčků, kterým chce zajistit prostřednictvím hokeje skvělou budoucnost, i když na to nemají. Rád bych zdůraznil, že počátky mých synů v českém hokeji byly myšleny opravdu jen jako zdravá zábava. Nepatřili jsme mezi rodiče, kteří už krátce po početí vědí, že se jim narodí druhý Jágr. Samozřejmě uznávám, že když jsme jako rodiče zjistili, že naši kluci v tomto sportu vynikají a evidentně mají pro tento sport velký talent, nechali jsme se vtáhnout do celé mašinerie. Řeknete si, proč nezúročit mimořádné nadání syna k tomu, aby si zajistil skvělé zaměstnání a zabezpečil se na celý život. Jsem přesvědčen, že žádný rodič by v tomto okamžiku nestáhl kluka z ledu s tím, že se bude věnovat v životě raději něčemu jinému, že se půjde učit třeba truhlářem, i když dnes vím, že tohle by asi bylo lepší řešení. Když navíc vidíte, že je váš syn do hokeje zapálený, neshledáváte na tom nic špatného, že se budete pokoušet všemožně v jeho talentu podporovat a směrovat k jeho rozvoji. Byl jsem připraven pro jejich talent a budoucí sportovní karieru obětovat všechno a taky jsem to udělal až k vlastnímu sebezničení. V tomto ohledu jsme byli jako rodiče velmi naivní, tedy hlavně já. Mojí velkou chybou bylo hlavně to, že jsem naprosto podcenil vzdělání synů a nemyslel na zadní kolečka. Když jsem viděl, jak moji synové na ledě excelují, byl jsem si jist, že hokej je to jediné, čemu se mají kluci plně věnovat. Nemohl jsem přeci jejich talent jen tak zahodit. Ve vrcholovém sportu na sportovních školách, a nemyslím si, že je to jen v hokeji, se ale velmi podceňuje vzdělání. V některých případech bych řekl, že se na školu prostě kašle. Sportovní škola dětem prioritně umožňuje vrcholově sportovat. Trenéři pak považují docházení na výuku za ztrátu času. Jeden z trenérů dokonce mému mladšímu synovi dal na vybranou – buď budeš chodit na tréninky, nebo do školy. Tehdy jsem měl hlavně razantně protestovat. Nevím, jak fungují kontroly na sportovních a podobných školách, ale stačilo by se podívat na počty zameškaných hodin žáků těchto škol. Nelze se potom divit, že mnozí vrcholoví sportovci sice dosahují skvělých výsledků na sportovních kolbištích, ale mají problém dát dohromady holou větu. Nechci paušalizovat, jsou samozřejmě i výjimky, kdy mladý sportovec nadaný ke sportu i ke studiu dokončí vysokou školu. To ale nebyl případ mých synů. Nejsou sice vyloženě studijní typy, ale kdyby se místo hokeje věnovali víc škole, určitě by získali alespoň nějakou odbornou kvalifikaci s výučním listem nebo s maturitou. Tohle musí ale dohánět až nyní, kdy už je šance na hokejovou kariéru nenávratně pryč.

Rodič, který má hrdost a charakter, nic nenadělá, i když se snaží po celé republice hledat klub, kde jsou férové podmínky podle talentu a výkonu malého sportovce. Pokud nemá peníze, nebo není ochoten je dávat, či poskytovat různé protislužby, jeho dítě se bude jen nechápavě dívat, jak méně talentovaní spoluhráči dostávají větší šance. Jde prakticky o likvidaci nadějných malých sportovců nejen ve sportu, ale i v dalším životě. Tyhle děti potom ztrácejí víru v to, že když budou dobří a budou na sobě pracovat, pak jejich práce přinese plody. O těchto věcech jsem se rozhodl podat svědectví. Je možné, že mi pak přijde řada trestních oznámení, ale nemám důvod si vymýšlet a někoho pomlouvat (tedy říkat nepravdu o některých aktérech, o kterých bude řeč). Chtěl bych jen jiným rodičům nastínit, jak to v českém hokeji chodí, aby se vyvarovali chyb, které jsem dělal já.

Pro ilustraci bych chtěl uvést jeden z příkladů praktik v českém hokeji. Chomutovští junioři hráli o záchranu juniorské ligy po tom, kdy již pár let hráli juniorskou extraligu. Měli velmi mladého trenéra Totra, který sotva stál na bruslích, když měl dojet k instruktážní tabuli, kde vysvětluje hráčům taktiku hry. Hokej sám snad nikdy moc nehrál. Můj starší syn Josef hrál tehdy v šestnáctkách v reprezentaci a dvě sezóny předtím byl mistr republiky ve Vsetíně v juniorské extralize. Odehrál za Vsetín téměř všechny zápasy. Trenér Totr zařadil nepochopitelně Josefa jako šestého obránce a prakticky dvacet zápasů ho nepustil na led. Princip byl takový, že když nebude mít body, přesune se na farmu do Klášterce do druhé juniorské ligy. Při rozmluvě s generálním manažerem panem Kašpárkem mi bylo řečeno, že pan Kašpárek dokáže z hráče udělat žebráka nebo z žebráka hráče a že dnešní hokej se zakládá na financích, sponzorských darech od rodičů atd. Naznačil mi, že by syn nemusel hrát, protože jsou jiní hráči, jejichž rodiče dávají sponzorské dary. Zdá se, že trenér Totr musel prostě plnit příkazy shora. Osud byl ale takový, že po dvaceti kolech byl Chomutov beznadějně poslední a milého trenéra museli vyměnit. Nahradil ho trenér Beck, který měl za úkol zachránit juniorskou extraligu v Chomutově. Všiml si při tréninku, že jako šestý back je Josef šikovný hráč a ptal se ho, jestli nehrál dřív útok. Josef mu vysvětlil, že dříve byl vždy útočník. Trenér Beck ho tedy ihned přeřadil do třetí lajny jako centra. Hned na to při zápasu v Pardubicích vyhrál Chomutov 7 : 1. Josef byl u šesti bodů a rozhodl zápas. Tuhle informaci si může kdokoli najít na internetu. Do konce sezóny trenér Josefa pravidelně stavěl na přesilovky. Josef skončil v Chomutově druhý v kanadském bodování za Chloubou, který měl o několik desítek zápasů odehraných víc. Celkem měl Josef padesát bodů, skončil třináctý v republice a měl být v reprezentaci. Trenér ho stále doporučoval do áčka mužů a při prvním zápasu proti Ústí přihrál Kraftovi na gól a vyhráli 3 : 2. Trenér Beck Josefa stále doporučoval do seniorů. Problém ale byl, že seniory trénoval právě generální manažer pan Kašpárek, co dělá z hráče žebráka a z žebráka hráče. Díky našemu vzájemnému konfliktu ohledně sponzorských darů, byla malá pravděpodobnost, že mu v seniorech dá šanci. Trenér Beck ale na pana Kašpárka stále tlačil, aby dal Josefovi šanci v seniorech, protože zachránil extraligu juniorů. Pan Kašpárek mu ho tedy postavil proti nejsilnějšímu soupeři v seniorech, a to proti Ústí nad Labem. Josef hned přihrál na rozhodující gól a Chomutov vyhrál 3:2.

Po této sezóně mohl ještě rok hrát juniorskou extraligu za Chomutov. Pan trenér Beck s ním osobně mluvil a chtěl ho zpět do mužstva. Bohužel generální manažer pan Kašpárek ho poslal do Klášterce. Aby to nevypadalo tak divně, poslal ho tam přes Kadaň. Tam odehrál jeden zápas, ale zase v obraně. Přesto získal bod. V klubu následně Josefovi dopsali další čtyři zápasy, které ale nehrál. Pak mu řekli, že z pěti zápasů je jeden bod málo a poslali ho do Klášterce do druhé ligy juniorů, kde opět musel hrát v obraně. Když jsem se tam přijel podívat na zápas a viděl jsem, co s ním a jeho talentem udělali, chtělo se mi brečet. Pocítil jsem naprostou bezmoc.

Abych byl úplně upřímný, jsem si vědom také svých chyb. Jsem horká hlava, někdy rychleji mluvím, než přemýšlím. Jsem zkrátka výbušný, a jak mě něco naštve, okamžitě se ozvu svým svérázným způsobem. Hodně lidí to prostě nedá, včetně některých trenérů, kterým jsem řekl, co si myslím. Když trenéra štvou rodiče, nemusí s nimi komunikovat, nebo je dokonce může vykázat z tréninku nebo ze stadionu. Na to má podle mě svaté právo. Rodiče by do tréninků mluvit neměli, zrovna tak, jako by neměli učiteli mluvit do výuky. Pokud je ale některý rodič trenérovi nesympatický, měl by se zachovat jako profesionál a nemstít se na dětech. Učitel ve škole taky nemůže jednoduše přestat učit kluka za to, že mu je jeho otec nesympatický. Malí sportovci by měli zkrátka dostávat šance podle talentu a píle a nikoli podle obličeje nebo plné peněženky rodičů.

Kapitola 1 – Malý táta

Narodil jsem se ve vesnici Zalešany, která čítala padesát obyvatel. Starosta se volil podle toho, kdo měl lepší puky u kalhot. Zalešanům obyvatelé okolních vesnic neřekli jinak než „Západní Německo“, protože v naší vesnici byly různé národnosti – Maďaři, Slováci, Bulhaři a jiné národnosti, které většinou žily ve statku, staraly se o dobytek, jezdily traktorem a dělali, co bylo třeba. Po práci se příslušníci těchto menšin scházeli na fotbalovém hřišti, kde pořádaly různé srandamače ve fotbale, aby dostali chuť na pivo. Jelikož jsme měli domek hned vedle hřiště, seděl jsem s babičkou na lavičce u hřiště a dívali jsme se jak tito hráči kopou do míče. Od malička jsem fotbalu propadl. Tito přistěhovalci mě od malinka brali mezi sebe na hřiště, abych si s nimi zakopal. To byla pro mě první a nejlepší průprava. Lepší školu byste nenašli ani v současných fotbalových akademiích, kterých je dnes v Čechách jako much. Jelikož jsem hrál s chlapy o dvacet let staršími, nutilo mě to vydávat ze sebe co nejvíc. Chlapi hráli po práci na poli, kdy jim byla velká žízeň po práci obrovskou motivací pro hru jako o život. Moje průprava začínala zde. Postupně si mě všímali trenéři okolních vesnic, až se o mně zprávy donesly do okresního města Kolín. Za rodiči přijel trenér kolínského Mogulu pan Křeček a přemlouval mého tátu a mě, abych přestoupil do jejich klubu. Říkal o mně, že mám talent od Boha a byla by věčná škoda toho nevyužít. Mojí předností byla velká rychlost, přehled a technika. V Kolíně jsem hned zapadl do sestavy, a brzy jsme vyhráli turnaj o míč Ivo Viktora. Dostali jsme se na mistrovství Československa v historii kolínského fotbalu poprvé v jeho historii. Byl jsem vyhlášen nejlepším střelcem Kolína a potom se na mě chodil dívat trenér seniorů v Kolíně, že by mě v patnácti přeřadil mezi dospělé chlapy. Měl jsem do budoucna dobře nakročeno. Mluvili o mně jako o hvězdě klubu. Ovšem tady zasáhl osud poprvé. Jednoho dne jsem jel na zápas a měl jsem zvýšenou teplotu. Vzal jsem si léky proti horečce a jeli jsme s mužstvem hrát mistrovské utkání. Během zápasu se mi udělalo blbě, musel jsem se nechat vystřídat a cestou zpět jsem se stavil na pohotovosti v Českém Brodě, kde si nejdřív mysleli, že mám infarkt a potom zjistili, že se jedná o zánět srdečního svalu. Místo fotbalu tedy následovalo léčení, které vyžadovalo vynechání veškeré sportovní zátěže minimálně na jeden rok. Po roce jsem postupně začal zatěžovat organismus, posilovat a snažil se dostat na dřívější úroveň své tělesné kondice. Během dvouleté zátěže mi doktoři posvětili, že bych zase mohl dál hrát fotbal. Individuálně jsem trénovat a postupně si zvyšoval zátěž, abych se dostal zpět do dřívější formy. Začal jsem v okresním přeboru v Plaňanech. Tam jsem dal tři čtvrtiny gólů a zasloužil jsem se o to, že Plaňany postoupily do první B třídy. V tu chvíli se o mně zase začalo mluvit a dostal jsem nabídky z Brandýsa od pana Horníka, z Kolína i z Českého Brodu. Za Brandýs jsem měl jít hrát přátelský zápas do tehdy ještě Gottwaldova. Týden před zápasem v Brandýse mi volali doktoři z Českého Brodu, jestli bych si nezajel za ně zahrát odborářskou ligu do Roztoklat. Jelikož mi nebylo přáno, abych se do fotbalu vrátil a hrál ho profesionálně, minutu před koncem zápasu jsem chtěl projít celé hřiště a dát to alespoň na 3:3. Když jsem měl před sebou posledního protivníka, kterého jsem si obhodil, šel jsem sám na bránu. Najednou jsem ucítil obrovskou bolest v kotníku. Lehl jsem na hřiště a bylo mi na zvracení. Přišel ke mně hráč soupeře a řekl mi: „Promiň, nemohl jsem tě nechat, abys nám dal gól.“ Zezadu mě brutálně skopnul jak v pralesní lize a zlomil mi nohu v kotníku. Měl jsem pak na rok nohu v sádře. Potom bych musel znovu začínat, ale už jsem na to neměl čas ani věk. Musel jsem živit rodinu. Nevěděl jsem tenkrát, jestli budu vůbec ještě normálně chodit. Osud mi dal podruhé ve fotbale stopku. Tou dobou se mi narodil syn Josef. Po devadesátém roce se začaly otvírat hranice a já začal dostávat nabídky, abych maloval obrazy do Německa. Řekl jsem si, že se budu věnovat dětem a malováním si vydělám víc, než tehdy fotbalem. Přiznávám, že jsem doufal, že prvorozený syn když bude mít talent na sport po mně a když bude chtít, udělám maximum pro to, aby mohl sport dělat na vrcholové úrovni. Časem se ukázalo, že talent mají oba moji synové, i když zpočátku jsme to brali jen jako zábavu.

Kapitola 2 – Hokejové začátky a konce

Když jsem se oženil, dlouho jsme nemohli mít děti. Až po nějakém čase, se nám ale nakonec podařilo přivést na svět za pomoci návštěv lékařů syna Josefa. Dva roky poté se narodil mladší syn Martin. Odjakživa jsme byli sportovně založená rodina, můj bratranec hrál fotbal za Spartu, strýc za Žižkov. Těšil jsem se, že se budeme věnovat sportu s mými syny, pokud o to budou mít zájem. Od malinka jsem je vedl ke všem sportům, ale kluci si sami vybrali hokej. Jako malé jsem je nechtěl zatěžovat sportem, ale chtěl jsem, aby si hráli jako všechny děti. Nevěděl jsem, že sport se posouvá tak rychle dopředu a děti musí začít už hodně brzy, třeba od tří let. Jezdili jsme na výlety do zoo, na poutě do Prahy, do akvaparků apod. Měl jsem na ně čas, tak jsem se snažil jim dát všechno, co do života potřebují a zachovat jim dětství, které je v životě nejkrásnější. Až když jim bylo šest let, vzal jsem staršího Pepu a jeli jsme na fotbalovou Slavii, kde trénoval pan Procházka, aby se Pepa ukázal, jestli by tam o něj neměli zájem. Byl jsem nemile překvapen, když mi pan Procházka řekl, že ostatní děti začaly už od tří let a dnes už s míčem umí neuvěřitelné věci. Pepa ale nic z toho neuměl, jelikož jsme nic takového nedělali, protože jsem si myslel, že je dost času na to začít v šesti letech. Dohodli jsme se s panem Procházkou, že si Pepu vezmu do péče a doženeme ostatní kluky. Když jsme šli zpátky k autu, šli jsme kolem hokejového stadionu Slávie, rozhodli jsme se, že se podíváme, zda se tam náhodou netrénuje. Zrovna probíhal trénink mládeže. Postávali jsme s kluky u ledu a dívali se na to, jak takový trénink vypadá. Tehdejší šéf trenérů mládeže pan Beránek si nás všiml a řekl klukům, že tam trénují kluci zhruba stejně staří, jako jsou oni. Zeptal se jich, jestli si to taky nechtějí zkusit a nabídl, že jim půjčí brusle. Kluci nadšeně souhlasili a obuli poprvé brusle. Bylo pro ně naprosto úžasné, že si zabruslí zrovna na Slavii. Dostali helmy, chrániče na lokty a kolena a židli. Tu strkali před sebou po ledě, aby nespadli. Domů jeli úplně nadšení a rozhodli se, že se budou věnovat hokeji. Jako bývalý fotbalista jsem si spíš přál, aby se věnovali fotbalu, ale hokej jsem měl taky rád, tak jsem to nechal na nich.

Začali tedy oba jezdit na tréninky na hokejový stadion. Oba dělali neskutečné pokroky a během měsíce dohnali ostatní kluky, kteří už trénovali skoro rok. Než se začaly hrát turnaje v minihokeji ročníku 1991, dostal se Josef do sportovní třídy. Pokud si dobře pamatuji, bylo to do třetí třídy. Na výběr dětí do této sportovní třídy byli pozvání trenéři starších ročníků, kteří vybírali třicet ze sta kluků. Josef ale dostal výjimku, protože byl vybrán už dávno předtím, jelikož hodně převyšoval ostatní stejně staré kluky. Hned poté se stal kapitánem a na všech turnajích získával ocenění nejlepšího hráče a střelce jako na běžícím pásu. Už jsme ceny neměli doma ani kam dávat. Jeho mladší bratr Martin, ročník 1993, hrál za ročník 1991, kde se i gólově prosazoval. Jindra Barák, tehdejší spolumajitel Slávie, který měl v ročníku 91 svého syna, pro nás měl připravený byt, abychom se z Kolína přestěhovali do Prahy. Říkal, že Josef je prakticky hotový hráč, se kterým se počítá. Josef byl jeden z mála, který si dokázal projít celé hřiště proti jakémukoli soupeři a dát gól. Jeho trenér pan Čumpelík by jistě o tom mohl vyprávět a byl to jeden z mála trenérů, kteří ho podporovali v individuální činnosti na ledě, aby se Josef prosazoval a rozhodoval zápasy. S odstupem času musím říci, že pan Čumpelík byl jeden z nejlepších trenérů a je škoda, že dál netrénuje starší žáky i starší hráče a věnuje se jen přípravkám. Jsem si jist, že dokáže poznat dobrého hráče. Skvěle odhadl hráče Nestrašila, který dnes hraje v NHL za Carolinu.

Všichni v rodině jsme byli nadšeni a překvapeni, že se klukům takhle výborně daří a totálně jsme propadli hokeji, o který jsme se začali velmi zajímat. Když jsme bydleli v Radimi, v zimě jsme čekali na to, až začne mrznout. Kluci mě ráno volali, že mrzne. Oblékl jsem se a běhal jsem s konývkou vody po dvoře, aby kluci mohli na ledu zkoušet přihrávky a střílet na branku, kterou nám udělal soused, zručný zámečník. Síť jsme použili tenisovou. Jakmile voda na dvorku zamrzla, nenápadně jsem nejprve sám zkoušel nové cviky na ruce, abych kluky překvapil něčím novým. Inspiraci jsem hledal ve své paměti z dob, kdy jsem podobné cviky dělal ve fotbale v Kolíně. Těšil jsem se jako malé dítě, jak budou kluci koukat, co jsem pro ně vymyslel. V tom mrazu na zamrzlém dvorku pak kluci zabalení do šál a kulichů čekali, až jim předvedu nový cvik. Ten pak zkoušeli třeba stokrát a skoro hned jim to šlo mnohem líp, než mně. Hlavně mladší Martin mě kolikrát úplně dostal tím, jak si poradil s novým cvikem, o kterém jsem si myslel, že je nemožné ho zvládnout. On to po pár pokusech udělal skoro dokonale. Po dvou hodinách už jsme byli zmrzlí jako rampouchy a mazali domů. Doma jsme si pustili videokazetu a sledovali techniku hry Gretskeho. Studovali jsme také zásady suché přípravy, finskou školu hokeje a její cviky s tyčí. Sháněli jsme videokazety, kde se dalo. Od Jaromíra Jágra jsme dokonce měli nahrávky míchání a dovedností s pukem, které pro nás pořídil na hokejové škole ve Slaném, kam kluci pravidelně jezdili každý rok na Jágr tým. Místo výletů do zoo jsme začali jezdit třeba do Harrachova, kde jsme si půjčili kola a jezdili jsme šest kilometrů do kopce na Čertovu horu, aby klukům sílily nohy a pomaloučku si zvykali na zátěž. Na skokanských můstcích kluci skákali snožmo nahoru po schodech. I na dovolených běhali kluci v písku, aby jim sílily nohy. Plavali, aby jim sílily ruce. V Tuchlovicích jsme si pronajímali bazén, kam jsme celá rodina chodili plavat. V létě jsme si také pronajímali celý zimní stadion v Nymburce u pana Netíka, tam si kluci zkoušeli výstroj a rozbruslili se na novou sezonu. Veškeré úspory jsme tímto způsobem dávali do hokeje, například pronájem zimního stadionu na hodinu stál dva tisíce. Led jsme si pronajímali na dvě hodiny po čtrnáct dní. Vstávali jsme s klukama ve čtyři ráno, aby mohli trénovat od šesti do osmi hodin. Zaměstnanci zimního stadionu z toho byli ve smyku a kroutili hlavou nad tím, že kluci trénují i o prázdninách ještě navíc kromě řádných tréninků v klubu. Ale kluci měli hokej rádi, tak nám to rodičům nijak drsné vůči nim nepřipadalo. Držel jsem se zásady, že čím víc je talentu, tím víc musí člověk dřít, víc než ostatní. Když se dneska nad tím zamyslím, každý sportovní výlet nás vždycky vyšel na neskutečné peníze. Kdyby kluci za to raději studovali, dneska bychom byli na tom mnohem líp. Stálo nás to všechno strašně peněz a času. Nikdy by nás nenapadlo, že toto úsilí nám zmaří pár ignorantů, kterým jsme byli nesympatičtí, nebo nedostali od nás „sponzorský dar“, jak se tomu dnes kulantně říká.

Jsme český národ, kde kvete závist a nepřejícnost, která je patrná již u takhle malých kluků a hlavně ze strany jejich rodičů. Tato závist ostatních rodičů pak začala škodit vývoji v hokejové kariéře mých synů. To, že jsme s kluky dělali v hokeji asi hodně navíc, se brzy projevilo tím, že naši kluci utekli i hráčům o dva roky starším. Začalo se o nich mluvit mezi rodiči ostatních z klubu, že jsou hodně šikovní, že jsou asi nejlepší v republice v rámci jejich ročníku. To nám rodičům i klukům dodávalo sílu a kluci se snažili ještě víc. Nebylo mi příjemné, když jsem dostával od ostatních rodičů pozvání na grilování s trenérem s tím, že se tam bude rozhodovat o lajnách a kdo s kým bude hrát. Záměrně nebudu jmenovat trenéra, se kterým tyto večírky rodiče pořádali. Bylo zcela běžné, že stavěl lajny a sestavy, jak chtěli a kolik zaplatili (jak jsem zaslechl, tak 300 tisíc byla normální částka), nebo se jinak odvděčili rodiče. To mi vzalo ideu, že profesionální kluby si vychovávají své hráče podle jejich talentu a výkonnosti. Často jsem při trénincích dětí hovořil s rodiči. Jeden otec vykládal, že trenérovi udělal na zahradě bazén, další obkládal krb, jiný sehnal pneumatiky. Dokonce se rodiče bavili mezi sebou tím, že některé maminky byly tak snaživé, že jezdily s trenéry na soustředění pomáhat s hlídáním dětí a poskytovaly při tom ochotně i jiné služby. Někteří rodiče nám také dávali rady, jak by měli kluci hrát, nebo mohli mluvit trenérovi do toho, s kým má postavit jejich syna do lajny. Navíc – netušili jsme dlouho ve své naivitě, jak pevnou pozici má ve Slavii pan Růžička a spol. Kdo se tomu postaví, může být zničen, i kdyby byl druhý Jágr. Tohle se nám jako rodičům moc nelíbilo a došli jsme k závěru, že bude lepší ze Slavie odejít. Stále jsem byl naivní šašek a doufal jsem, že jinde to je lepší. Všechno jsme dělali srdcem a měli jsme z hokejového vývoje kluků velkou radost. Po odchodu ze Slavie jsem byl upozorněn některými z rodičů, které nechci jmenovat, že nás chtějí ve Slavii zničit, protože tím, že kluci ze Slavie odešli, byla ohrožena pověst Slavie. Kdyby se to dozvěděla veřejnost, tak by prý utrpěla atraktivita Slavie pro hráče a rodiče by tam nedávali sponzorské dary. Tehdy jsme z toho měli legraci, jak někteří rodiče lezou trenérům do přízně, nosí jim dary a myslí si, že díky tomu jim trenér z kluka udělá prvotřídního hráče, který se dostane do extraligy a dál. Bohužel se ukázalo, že tohle je v českém hokeji možné. Sranda mě přešla. Nechci jmenovat hráče, kterým bylo ke kariéře takto pomoženo.

Dnes vidím, jak jsem byl naivní, když jsem si myslel, že existují jiné kluby, kde nerozhodují rodiče a peníze. Zkusili jsme tedy přestup do Kladna. Byli jsme se tam podívat na pár tréninků, kde jsem se dal do řeči s některými rodiči a s trenéry, kteří mi řekli, že v Kladně nejsou peníze, takže děti do šesté třídy trénují otcové, kteří mají na to čas. Když jsem viděl systém tréninku a zjistil jsem, že ročník mého mladšího syna trénuje bývalý basketbalista, který hokej vůbec neumí, a staršího by měl trénovat trenér, který hrával hokej jen do dorostu, byl jsem rozčarován. Po měsíci jsme si tedy Kladno rozmysleli. Navíc stejně jako ve Slavii zde fungoval systém protislužeb za to, že trenéři budou hráče stavět na přesilovky a dávat k němu lepší hráče. Viděli jsme, že bychom si vůbec nepomohli. Ve Slavii alespoň trénovali trenéři, kteří hokej někdy hráli. Od dob, kdy za Kladno hrál Jaromír Jágr, se toho asi hodně změnilo.

Pokusili jsme se tedy rozumně si promluvit s panem Růžičkou, jehož jsme uznávali jako trenéra, který hokeji opravdu rozumí. Říkali jsme mu, že na Slavii existuje systém protislužeb. On nám na to odpověděl, že trenéry si platí a věří jim. Tím to bylo vyřešené. Rozhodli jsme se hledat jiný klub dále. Nejdříve nás napadl Kolínský klub. Tam trénoval pan Hons, který staršího syna Josefa vyzkoušel postavit s hráči o čtyři roky staršími. Pan Hons byl s Josefem spokojen a říkal, že s ním počítá, ale doporučil, že bude lepší, když Josef bude hrát jen o tři roky výš u pana trenéra Vokála, který o něj měl taky zájem. Na Slávii jsme tedy domluvili hostování a Josef s Martinem zkusili odehrát rok v Kolíně. Jakmile Josef odešel ze Slavie, jeho ročník byl u dna tabulky. Bylo vidět, že něco není v pořádku. Martinův ročník na Slavii ještě nehrál soutěže, ale jen minihokej. Martin už ale hrál v Kolíně soutěž s žáky o dva roky staršími. Všechno by bylo v pořádku, kdyby nezačaly být starosti s tím, kde budou hrát v dorostu, když Kolín hrál jen nižší dorosteneckou soutěž. Po konzultaci s trenérem jsem se rozhodl, že se kluci pojedou ukázat na Moravu do Zlína, kde je nikdo neznal a od kolínského trenéra jsem slyšel, že tam je to o něčem jiném. Zavolali jsme do Zlína panu Svobodovi, který kluky pozval, aby se přijeli ukázat. Ve Zlíně pak začali oba hrát stejně jako v Kolíně s hráči o dva až čtyři roky staršími. U toho byl manažer zlínského hokeje Antonín Stavjaňa, který byl z kluků unešený. Řekl, že o ně mají velký zájem a že je koupí od Slavie za ušetřené peníze klubu. Moje manželka ale měla podmínku, že když se budeme stěhovat do Zlína, že je opravdu Zlín koupí, protože nechat všechno v Čechách a odstěhovat se na Moravu není žádná legrace. V Čechách jsme tedy prodali rodinný dům a byt v Praze. Ve Zlíně jsme koupili Baťův dvojdomek a přihlásili jsme děti do školy. Začali jsme žít na Moravě, kde jsme nikoho neznali. Mladší Martin hrál ve třetí lajně a brzy začal vést kanadské bodování, které pak s přehledem vyhrál. Byl nejlepší v gólech a v asistencích. Přestože nás ve Zlíně ze začátku brali jako Pražáky, které nemají moc v lásce, později nás mezi sebe bez problémů přijali. Vše bylo dobré až do doby, kdy jsme se začali zajímat o to, jak dopadl přestup kluků ze Slavie. Ptali jsme se generálního manažera pro mládež, ale místo pana Stavjani byl už manažerem někdo jiný. Stávající generální manažer nám řekl, že si máme přestup vyřídit s panem Stavjaňou, když nám to slíbil, protože on o ničem neví. Zjistil jsem si adresu bydliště pana Stavjani a jel jsem se zeptat za ním domů. Pan Stavjaňa už tou dobou trénoval na Slovensku a řekl mi, že na přestup mých synů nechal peníze ve Zlínském klubu a že řekl stávajícímu manažerovi, aby je od Slavie koupil. Šel jsem tedy opět za novým generálním manažerem, který mi řekl, že o ničem neví, abych si to vyřídil s panem Stavjaňou. Bylo to jako ve známé pohádce o slepičce, která šla kohoutkovi pro vodu. Pochopil jsem, že jezdit sem tam od pana Stavjani k novému generálnímu řediteli a zpátky nemá vůbec smysl. To mělo za následek, že začaly velké rodinné problémy. Moje žena už toho měla dost. Byla unavená a zklamaná z toho, že jsme v Praze vše prodali a obětovali vše hokeji ve Zlíně úplně zbytečně. Nakonec jsme se rozvedli, žena se odstěhovala s malou dcerou do Čech a já zůstal se syny ve Zlíně, kde kluci hráli ale jen na hostování. Aby toho nebylo málo, trenér čtvrté třídy pan Šolc kontaktoval několikrát mladšího syna před školou, aby mu přinesl vysvědčení. Martin totiž chodil do čtvrté třídy, ale hrál za starší ročníky. Pan Šolc chtěl, aby taky hrál za čtvrtou třídu, kam Martin chodil. Začaly další problémy. Došel jsem za panem Šolcem a řekl jsem mu, že nevidím důvod, proč by měl hrát za čtvrtou třídu, když má na víc a hraje za vyšší ročníky. Toto byla moje zásadní chyba. Myslel jsem si totiž, že když Jaromír Jágr hrál za vyšší ročníky, je pro Martina při jeho talentu lepší, když bude hrát nadále se staršími. Dnes vím, že to byla moje velká chyba, a Martin mohl klidně stejně starým spolužákům v ročníku pomoci. Otec trenéra Šolce dělal vedoucího mužstva u áčka, a tak pan Šolc mladší pak za rok trénoval dorost. Starší Josef chodil do sedmé třídy, hrál za devátou třídu a trénoval s dorostem, kde pan trenér Čech říkal, že má na to, aby hrál dorosteneckou extraligu. Mezitím jel se sedmou třídou na mistrovství republiky, kde reprezentoval Zlín. Na tomto mistrovství skončil jako druhý nejlepší střelec se stejným počtem gólů jako první, který byl ale mladší než Josef, tak první místo dali jemu. Pan Šolc si mě bohužel pamatoval, a tak po svém nástupu do dorostu hned první den mého syna Josefa vyřadil s tím, že je zde na hostování a buď ho manažer Zlína koupí od Slavie, nebo že Zlín má svých hráčů dost a nebude pomáhat k úspěchům hráčovi Slavie. Josef přišel z tréninku s pláčem, že ho pan Šolc vyhodil. Šel jsem tedy znovu za panem Šolcem, abychom si to rozumně jako chlapi vyříkali, ale pan Šolc už o žádnou diskusi neměl zájem. Bylo mi jasné, že ve Zlíně už zůstat nemůžeme, protože pan Šolc nerozdýchal mojí výbušnou povahu a s mým synem Josefem tudíž už nepočítal. Další problém na sebe nenechal dlouho čekat. Mladší Martin jel se šestou třídou na turnaj, kde mu při hrubém faulu soupeř zlomil stehenní kost. Noha mu špatně srostla a museli mu ji znovu lámat. Po všech operacích nakonec zůstala o dva centimetry delší. V Nemocnici na Bulovce neměli prý dlahy na sešroubování kosti, takže je prý vyrobili údržbáři z nerezu. Bylo jasné, že Martin už bude mít při bruslení velký handicap. Po Martinově hospitalizaci jsme se vrátili do Zlína, kde ještě musel tři měsíce ležet doma. Pro devítiletého kluka zvyklého na dennodenní aktivní pohyb to bylo peklo. Musel jsem s ním být doma a starat se o něj. Po půl roce mu na Bulovce vyndali dlahy a šrouby a musel jsem ho učit znovu chodit. Martin dostal francouzské hole a bál se na nohu šlápnout, aby znovu neskončil v nemocnici. Musel jsem ho přesvědčovat, aby začal chodit a běhat. Věřil jsem, že po úspěšné rehabilitaci může začít znovu trénovat. Nechtěl jsem jeho obrovský talent zahodit. Celé léto jsme ve Zlíně chodili do lesa na procházky a pomalu začali zatěžovat nohu. Po necelém roce znovu vjel na led a začal trénovat opět s o rok staršími kluky. V přátelském zápase hned dal dva góly. V budoucnu se ukázalo, že handicap delší nohy mu vůbec nevadí a opět se v hokeji hodně prosazoval. Na Moravě jsme už byli sami tři bez manželky. Jezdili jsme po Valašsku po kopcích na kole. Jeli jsme třeba do kopce na Pustevny a zpátky jsme jeli lanovkou. Skamarádili jsme se s trenérem z Uherského Hradiště, kam jsme si v létě jezdili na zimní stadion zatrénovat. Kluci začali dospívat a začaly se kolem nich točit holky. To pro mě byla nová zkušenost a musel jsem mít pochopení pro to, že kluci už nebudou chtít být pořád jen s tátou a trénovat, ale budou chtít taky jít někdy s holkama do kina a na rande. To postupně začalo měnit situaci. Nevěděl jsem, jestli jim mám dát volnost, nebo mám na ně šlapat a nutit je do trénování. Dal jsem jim víc volnosti, což, jak se ukázalo, byla moje velká chyba. Kluci začali poznávat volnost a život i z jiných stránek a místo dřiny ve sportu začali nalézat zalíbení v různých zábavách. Musel jsem chodit do práce a měl jsem problém kluky vždycky uhlídat. Stalo se mi například, že jsem dopoledne, kdy mělo být vyučování, jel do Zlína do nákupního centra, kde jsem potkal Martina s děvčetem v době, kdy měl být ve škole. Zalapal jsem po dechu a bylo mi jasné, že je za školou. Ztrácel jsem k němu postupně důvěru. Zjistil jsem, že puberta nastoupila se vší razancí. Vymyslel jsem tedy novou strategii pro to, aby dlouholetou dřinu v hokeji nezahodil kvůli pubertálním kratochvílím. Martin dostal za záškoláctví zaracha. Přitom mě prosil, jestli by s dotyčnou dívkou mohl jít do kina ve Zlíně. S nadsázkou jsem mu řekl, že když dá v Brně tři góly proti Kometě, může jít do kina. Tím jsem si myslel, že na kino může zapomenout, protože tohle splnit je naprosto nemožné. Jenže Martin mě úplně dostal. V zápase proti Kometě dal totiž rovnou čtyři góly a jeho tým tak vyhrál čtyři jedna. Z toho bylo vidět, že má obrovské rezervy, kterých ale využívá, jen když má motivaci, kterou bohužel v té době byly holky.

S Josefem byla situace obdobná jako s Martinem. Mlátila s ním puberta. Ve Zlíně působil trenér pan Žilka, kterému se Josef jako hokejista hodně líbil, a tak nám chtěl sjednat schůzku s agentem panem Spálenkou. Pan Žilka pak odešel trénovat dorosteneckou ligu do Vsetína a nabídl Josefovi, že ho tam vezme a dá mu šance se prosadit, protože z tréninků ve Zlíně ví, co v něm je. Ve Zlíně jsme tedy prodali domek a koupili byt ve Vsetíně. To už jsem byl s kluky sám, tak nám stačil dvoupokojový byt. Josef dostal od pana Žilky obrovský prostor, za což tímto panu trenérovi Žilkovi dodatečně velmi děkuji. Díky podpoře pana Žilky Josef skončil druhý v Kanadském bodování. Hodně se zvedl a byl přeřazen do extraligy juniorů k panu trenéru Turkovi. V té době chodil do deváté třídy, hrál za juniory, tedy s hráči o pět let staršími. Odehrál celou základní část a na play off se vrátil do dorostu. Za devátou třídu se ještě dostal na mistrovství republiky do Plzně, kde dal proti Liberci tři góly a byl nejlepší střelec Vsetína. Junioři Vsetína byli mistry republiky a dorost se dostal do play off, kde vypadl při zápasu s Kladnem. Další rok by Josef byl určitě trénoval s áčkem. Bohužel osud má opravdu každý z nás daný, a tak v našem případě zasáhl znovu. Vsetínský klub byl vyřazen z extraligy, protože pozdě zaplatil kauci. Nikdy za celou existenci československého hokeje se nic takového nestalo. Zrovna Pepovi se tohle ale stalo ve chvíli, kdy měl šanci se dostat do chlapů. Ve Vsetíně zůstal jen dorost a junioři. Všichni hráči z juniorů houfně prchali do českých týmů, kde by byla šance se dostat do áčka. O vsetínském hokeji bych řekl, že to byl oddíl, který jsme hledali. Neexistovala tam protekce, každý uznal, jestli kluk na to má, nebo nemá. Trenéři Vsetína, to byli páni trenéři. Škoda, že tam kluci nezačali od žáků.

Josef se ještě ve Vsetíně dostal do reprezentace do šestnáctek, kdy v prvním zápase proti Slovensku dal hned gól. Bohužel reprezentaci dostal trenér dorostu ze Zlína pan Šolc, to je osud číslo čtyři, který si mě i syna Josefa velmi dobře pamatoval a od té doby už se v reprezentaci nikdo z mých synů neukázal. Je paradox, že šestnáctky a další rok sedmnáctky měl na starosti zrovna pan Šolc, takže ročník 91 měl v šestnáctkách a v sedmnáctkách pan Šolc a ročník 93 měl v šestnáctkách a další rok v sedmnáctkách také pan Šolc. Moji synové jsou zrovna jako z udělání ročníky 91 a 93. Tohoto trenéra dosadil do mládežnické reprezentace pan Růžička. Mám za to, že to není náhoda, ale zas ten osud. Martin dal v dorostu třicet gólů, a přesto se do reprezentace nedostal. Přitom se do ní dostali hráči, kteří měli třeba jen osm gólů. Prostě kluci odnesli to, že mají „fotra debila“. Chápu sice, že mě pan Šolc neměl zrovna v lásce, ale kdyby byl profesionál a charakter, hodnotil by výkony kluků, nikoli mě jako osobu. Když Pepův tým prohrával se Slovenskem tři dva, na poslední dvě minuty odvolali brankáře a mezi šesti hráči, kteří měli výsledek zvrátit, byl i Pepa, který skvěle přihrál Poletínovi na gól, ten se však do prázdné brány netrefil. To mám dodnes na videu.

Opět jsem přemýšlel, kam ze Vsetína. V této době mě kontaktoval jeden z nejlepších agentů v ČR pan Henyš, že má zájem zastupovat oba kluky. Podepsali jsme smlouvy a pan Henyš poslal na Vsetín třicet tisíc, aby jim Vsetínský klub koupil brusle. Manažer vsetínského klubu, pan Jaškin, říkal, že nepamatuje, že by pan Henyš dal někomu peníze na brusle. Pan Henyš nabízel klukům, aby šli do Mladé Boleslavi, která měla o kluky zájem a nabídla nám byt. Nakonec jsme ale dostali ještě nabídku od pana Bubly z Litvínova. Ten klukům nabídl zajímavé smlouvy a měl o ně velký zájem. Trénérem v Litvínově byl pan Weisman. Po konzultaci s panem Henyšem jsme se rozhodli, že se tam kluci pojedou ukázat, protože Josef chodil v té době teprve do deváté třídy a měli jsme obavy, že by ho pak nestavěli právě proto, že byl ještě hodně mladý. Chtěli jsme, aby dostal šanci hrát. Po dvou dnech tréninku si mě zavolal pan Weismann, že Josef hrát bude, ale ještě neví, ve které lajně, to že záleží na tom, jak bude hrát. Totéž bylo s Martinem, který nastoupil do mužstva o dva roky výš. Trenér pan Nekvinda měl o něj také velký zájem. Opět jsme prodali byt na Vsetíně, koupili byt v Meziboří blízko Litvínova. Starší Pepa začal chodit prvním rokem na střední školu a Martin chodil do sedmé třídy. Pomalu jsme se zabydleli. V přípravných zápasech hrál Pepa první lajnu. Při hře power play ho trenéři posílali s první i druhou lajnou. Jako otec jsem byl spokojen, vše bylo v naprostém pořádku. V přípravných zápasech byl Pepa mezi nejlepšími v bodování Litvínova. Poslední přípravný zápas hráli kluci proti Slavii. Byli tam rodiče, o kterých jsem věděl, že mají pocit, že si mohou za peníze všechno koupit. A o slovo se přihlásil osud popáté. Josef byl při tomto zápase u dvou bodů. Nepamatuji se, jestli to byly dva góly, nebo jeden gól a asistence. Za Slávii hrál také syn pana Baráka a jeho otec zápas sledoval. Nevím, jestli to je náhoda, ale viděl jsem pana Baráka a pana Weismanna, jak spolu hovoří. Poté mi pan Barák říkal, že spolu mluvili o mém synovi Josefovi a že ho trenér Weismann chválil. Je mi ale od té doby divné, že když ho tak chválil, proč ho přesně od tohoto zápasu přestal stavět.

Začaly mistrovské zápasy. Pan Weismann říkal Pepovi, že by měl změnit agenta. To jsme ale udělat nechtěli, protože jsme s panem Henyšem byli velmi spokojeni. Od té doby začaly zase problémy. Pan Bubla, manažer mládeže v Litvínově, chtěl, abych u Pepova mateřského klubu vyjednal co nejnižší peníze za přestup. Jelikož si myslím, že toto je věc manažerů klubů a ne rodičů, neviděl jsem důvod, proč bych se do záležitostí klubů měl plést, a tak jsem výši přestupu vyjednat nešel. Pepa už potom nenastoupil v žádném zápase. Devět zápasů po sobě nehrál. Pan Henyš se ptal trenéra Weismana, proč Josef nehraje. Dostal odpověď, že Pepa při tréninku nemaká na sto procent. To byl nesmysl, na tréninky jsem chodil a viděl jsem, že trénuje minimálně jako ostatní. Pepa dojížděl na tréninky na kole z Meziboří do Litvínova každý den šest kilometrů. Jezdil zkratkou lesem, kde byly cyklostezky. Jednou zřejmě někdo z lesníků uzavřel závoru přes tuto cyklostezku. Pepa pospíchal na trénink a tímto úsekem jezdil velmi rychle, protože ho dobře znal. Když na poslední chvíli závoru zpozoroval, už s tím nic nemohl dělat. Přepadl přes kolo a letěl vzduchem. Dopadl na hlavu, ale naštěstí měl helmu, která nárazem praskla. Byl celý odřený, ale měl obrovské štěstí, že se nic horšího nestalo. Byl tři dny na pozorování v nemocnici v Mostě a po třech dnech takto domlácený i přesto chodil dál na tréninky, jako by se nic nestalo. Jelikož jsme chtěli, aby po fyzické stránce kluci byli mezi nejlepšími, jezdili kluci na kolech po Krušných horách, což bylo dobré na posilování nohou. Jednou na podzim, když už se hrály mistrovské zápasy, jeli jsme trasu deset kilometrů na čas. Nejdřív jsem vyjížděl já, potom Martin a nakonec Pepa. Po deseti kilometrech jsme se většinou dojížděli a začali jsme závodit, kdo bude dřív v cíli. Kluky jsem nešetřil, každý z nás jezdil na krev, co to dá. Nezůstala na mně nit suchá, ale jel jsem na kyslíkový deficit, aby kluci neměli ze mě legraci. Je možné, že kluci těmito aktivitami mohli být už přetrénovaní, ale nejsem profesionální trenér, abych to přesně dokázal odhadnout. Dokonce se nám jednou stalo, že na jaře, kdy už dole v Meziboří lidi chodili v trenýrkách a v tričku, dali jsme si s rukama závody na kolech na vrcholek v Krušných horách. Vůbec nás nenapadlo, že nahoře ještě ale bude krutá zima, a tak jsme si vyjeli jen v trenkách a tričkách. V polovině kopce v Krušných horách jsme narazili na sníh. Řekli jsme si, že to možná bude jen nějaký krátký úsek. Pak jsme začali zapadávat víc a víc do sněhu, dali si kola na ramena a bořili jsme se skoro po pás ve sněhu, který jsme měli všude za oblečením. Když už jsme měli sněhu doslova po krk, dostali jsme se na vyvýšeninu, kde už sněhu bylo jen do pasu. Po hodině jsme se vydrápali nahoru na silnici. Měl jsem u sebe naštěstí dvě stovky, a tak jsme si mohli v hospodě dát horký grog, abychom se zahřáli a neumrzli docela. Zpátky jsme se už vydali po silnici, kde nebylo tolik sněhu. Domů jsme se dostali totálně zmrzlí a všichni jsme to odmarodili. Nebyli jsme zvyklí na takhle prudké přechody teplot a na počasí v Krušných horách. Každý zkušený horal by si musel klepat na čelo.

V rátím se ale ještě k panu Weismanovi. Ten uvedl jako další důvod, proč Pepu nestaví, že ve škole si na Josefa stěžovala učitelka na jeho chování. Pepa byl tou dobou smíšek. Smál se skoro všemu. Paní učitelka se prý ohnala po včele a upadla. Pepa se tomu samozřejmě smál a paní učitelku to rozčílilo. To se ale mělo tedy řešit v rámci školy třeba poznámkou nebo úkolem navíc a ne tak, že Pepa kvůli svému smíchu nebude hrát hokej. Pepa byl zrovna ve věku, kdy potřebuje hrát, aby si ho někdo všiml. Pan Henyš měl zdravotní problémy a krátce nato zemřel. O jeho zdravotních problémech jsem nevěděl. Bylo mi jasné, že v Litvínově už Josef hrát nebude. Nechci jmenovat trenéra, který mi řekl, že to Pepovi zařídí v jednom velkém extraligovém klubu na Moravě, ale abych si připravil sto tisíc. Když jsem řekl, že jsem s kluky sám a že tolik peněz ani nemám, odpověděl mi, že jsem naivní a pokud nemám dost peněz, abych s nimi ani nikam nejezdil.

Od jednoho tatínka v Litvínově jsem dostal typ, že Chomutov postoupil do juniorské extraligy a jsou tam dobré podmínky a možná by o Josefa měli zájem. Dal mi číslo na pana Kašpárka, trenéra Chomutovského hokejového klubu, kterému jsem zavolal. Pan Kašpárek byl ochotný, měl o Josefa zájem a peníze neřešil. Chtěl jen, aby mu Pepa podepsal přestupní lístky. Zároveň měl zájem i mladšího Martina. Abychom byli všichni pohromadě, vzal jsem Martina z Litvínova do Chomutova taky. Později se ukázalo, že to byla další moje chyba. Zpočátku měl pan Kašpárek takovou teorii, že je lepší koupit všechny dobré hráče, i když pro ně nemá místo, než aby se tito hráči dostali do jiného klubu, který by potom mohl C homutov ohrozit. To se mi zdála divná teorie, ale nevěnoval jsem tomu pozornost, ač jsem tedy opravdu měl.

Pepy první zápas za juniory Chomutova byl strašný. Poprvé v životě jsem ho viděl hrát opravdu špatně. Zavinil dva góly a rodiče Chomutova nechápali, co to pan trenér Kašpárek přitáhl za posilu. Stěhování a přecházení z klubu do klubu byla asi už na kluky velká psychická zátěž. Musím férově uznat, že tento zápas mu vůbec nevyšel. Pan Kašpárek si mě zavolal k sobě do kabiny a řekl, že je Pepa moc mladý a že by ho poslal do druhé juniorské ligy, aby se tam vzpamatoval a že vůči těmto klukům, který vyhráli Chomutovu postup do nejvyšší soutěže, by nebylo férové, aby Pepa někomu z nich zabíral místo. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Vyrukoval jsem na pana Kašpárka, že kluk, který byl v šestnáctkách v reprezentaci a už loni odehrál celou základní část extraligy juniorů, kde byli vsetínští hráči mistři extraligy, nepůjde přeci hrát druhou juniorskou ligu za Klášterec, když má před draftem. To jsme mohli zůstat v Kolíně a hrát tam druhou juniorskou ligu a nestěhovat se. Dnes s odstupem času vidím, že jsem tím definitivně staršího syna zničil. Pan Kašpárek byl člověk, který chtěl za každou cenu prosadit svou, chtěl mi dokázat, že ho do Klášterce prostě dostane. V tu chvíli se mezi námi zrodily antipatie. Neměl jsem šanci. Pan Kašpárek mi řekl, že dokáže z hráče udělat žebráka a z žebráka hráče. Pak se přenesly problémy i na mladšího Martina. Najednou prostě přestal hrát. Bylo mi trapné se chodit ptát trenéra, proč najednou nehraje, protože jsem za trenéry moc často nechodil. Jen jsem sledoval, že hrají daleko horší kluci a Martin nehrál. Když se tohle dozvěděli ve Vsetíně, říkali, že je nesmysl, aby takový hráč nehrál a aby se Martin vrátil do Vsetína, že mu zařídí školu a taky se nám postarají o bydlení. Chtěl jsem odejít s oběma, ale staršího Josefa nechtěl Chomutov zadarmo pustit na hostování do Vsetína. Musel tedy zůstat v Chomutově a bydlet na ubytovně Chomutovského klubu. Já s mladším synem Martinem jsem se vrátil do Vsetína. Martinovi bylo čtrnáct, a proto jsem musel jít s ním do Vsetína a Josefa nechat v Chomutově. Vůbec mě nenapadlo, že pan Kašpárek se bude mstít na Pepovi, když konflikt vznikl jen mezi mnou a panem Kašpárkem. Do Chomutova přišel k juniorům nový trenér pan Nekvinda, který předtím působil v Litvínově. Od několika lidí jsem se dozvěděl, že Pepa nedostával vůbec šanci a na led byl pouštěn maximálně na pět minut za zápas ve čtvrté lajně. Mám dojem, že bylo důležité napsat mu celý zápas. Za pět minut však nemá šanci udělat body, takže je pak jednoduché najít důvod pro přeřazení do druhé ligy. S Pepou jsem si po každém zápase volal. Přes to, že byl na každém zápase na ledě sotva pět minut, vždycky se mu podařilo dát gól. Po půlce sezóny patřil mezi nejlepší střelce, takže ho pan Nekvinda nemohl přesunout do druhé ligy, jak si přál tehdy již generální manažer pan Kašpárek. Nemusí to tak být, ale jiný důvod, proč si Pepa skoro vůbec nezahrál, mě ani nikoho jiného nenapadá. Pan Nekvinda byl nakonec z neznámých důvodů odvolán z pozice trenéra mužstva. Na pozici trenéra pak přišel pan Totr, který zřejmě měl splnit příkaz, aby Pepa neměl žádné body. Dal ho na pozici šestého obránce a pouštěl ho na led na dvě střídání za celý zápas. Logicky je jasné, že neměl šanci dávat góly. Elitní útočník, který hrál v reprezentaci v šestnáctkách, se stal najednou šestým obráncem. Při vší smůle měl Pepa ale i štěstí, že tým byl beznadějně poslední, neměl ani bod a hrozilo, že tým bude hrát baráž o druhou ligu. Pan trenér Totr byl odvolán a přišel zkušený starší trenér pan Beck z Moravy. Ten měl za úkol za každou cenu zachránit extraligu juniorů v Chomutově. Hned si všiml Pepy, dal mu šanci a vrátil ho zpět do útoku do třetí lajny. V prvním zápase proti pardubickým juniorům vyhráli 7:1 a Pepa měl šest bodů. Od té doby postoupil do druhé lajny, hrál přesilovky i oslabení a Chomutovská juniorka neprohrála a dostala se do play off. Pepa, který měl o polovinu méně zápasů než vítěz kanadského celorepublikového bodování hráčů Chlouba, měl kolem padesáti bodů a skončil na druhém místě za Chloubou. Trenér Beck se mu chtěl odvděčit tím, že ho doporučoval do Chomutovského áčka, které trénoval pan Kašpárek. Pan Beck řekl, že si Pepa zaslouží hrát za áčko muže. Jenže pan Kašpárek ho vždycky nechal na střídačce a až proti Ústí, jednomu z nejsilnějších soupeřů v ČP lize, ho postavil. Pepa hned při druhém střídání přihrál Kraftovi na rozhodující gól. Chomutov pak tedy vyhrál 3:2. Končila sezóna a po tomto úspěchu v zápasu s Ústím už Pepa stejně nedostal šanci se připravovat s áčkem, byl poslán do áčka v Kadani, která hrála ČP ligu. Tamní trenér z něj udělal opět obránce a napsal mu pět zápasů. Pepa ale odehrál ale jen jeden zápas a měl při něm bod. To už byl konečně důvod pro manažera pana Kašpárka, aby Pepovi definitivně zničil jeho hokejovou kariéru a poslal ho z Kadaně do Klášterce jako hráče druhé juniorské ligy. Nakonec tak splnil, to co mi slíbil. Pepa v Klášterci nemohl dostat smlouvu, musel si najít práci a šel hodně výkonnostně dolů.

Na řadě k likvidaci byl ale už i mladší syn Martin. Na Vsetíně dal v extralize dorostu třicet gólů. Patřil mezi deset nejlepších střelců republiky a měl nabídky z Třince a Znojma, které bylo ochotno za něj zaplatit Slavii cca 300 tisíc. Mezitím si trenér Beck sehnal od Pepy na Martina telefonní číslo a zavolal mu. O tom jsem já nevěděl. Řekl mu, že má o něj obrovský zájem a nabídl mu profesionální smlouvu. Sliboval, že se nemusí bát, že by po něm někdo šel jako po Pepovi. Martin mě přemlouval, abychom se vrátili do Chomutova za Pepou, že budeme zas všichni pohromadě, že dostane smlouvu a bude tam mít peníze. Bál jsem se toho, ale nechal jsem se přesvědčit. Na Vsetíně Martin absolvoval druhým rokem hotelovou školu, takže jsem mu vyjednal školu v Chomutově, všechno jsme zase prodali a koupili jsme v Chomutově byt. Po delší době jsme se tady všichni setkali a byli všichni spolu. Pan Kašpárek je ale důsledný. Týden před uzávěrkou soupisky, koupil hráče z Třince, kteří v Třinci vůbec nehráli, což jsem se dozvěděl od třineckých rodičů, se kterými jsem se znal. Trenér Beck řekl Martinovi, že dostal nařízeno od generálního manažera pana Kašpárka, že musí hrát starší hráči, že Martin je mladý, takže ho přeřazuje do Klášterce do druhé ligy juniorů. V tu chvíli jsem měl sto chutí sednout do auta a jet si to s panem Kašpárkem vyřídit jako chlap s chlapem. Už jsem nevěděl, co dělat, a tak mě napadlo zavolat na Slavii panu Beránkovi a paní Hertlové, že Martin nemá kde hrát, jestli bychom se nemohli vrátit do Slavie. Paní Hertlové jsem volal z toho důvodu, že Martina dobře znala, a když měl zlomenou stehenní kost při turnaji v Praze, přišla za Martinem se synem Tomášem do nemocnice na Silvestra. Kluci totiž spolu odmalinka hrávali a Hertlovi Martina velmi uznávali. Měli přehled o týmu juniorů Slavie a věděli o Martinově talentu. Proto jsem se jí ptal, jestli neví, zda na Slavii nepotřebují útočníka. Od ní jsem měl první informace. Potom jsem zavolal panu Barákovi, který kluky znal odmalinka. Pan Barák mi řekl, abychom toho lítání a stěhování nechali a abychom se vrátili do Slavie. Slíbil, že zařídí, aby se oba kluci mohli vrátit. Za pět minut dvanáct jsme odešli z druhé ligy z Klášterce a vrátili jsme se do Slavie. Ve Slavii bylo tehdy hodně hokejistů a hráli tam kluci o dva roky starší než Martin, takže se na led dostávali víc. Mladší hráči dostávali šance méně často. Přesto nějaké body Martin udělal. Byl to jeho první rok v juniorech. Druhým rokem se dostal k trénování juniorů pan Vladimír Růžička, který áčko přenechal panu trenérovi Weismannovi. Nikdy jsem s panem Růžičkou osobně nemluvil. Byl jsem mile překvapen, že hned od začátku dal Martina do první lajny, což rodiče, kteří měli děti léta ve Slavii, nemohli přenést. V přípravných zápasech Martin s přehledem vyhrál kanadské bodování jak na góly, tak na přihrávky. Pan Růžička na něm stavěl a Martin byl na ledě skoro pořád. Říkal, že je to nejlepší trenér, jakého kdy měl. Pan Růžička mu chtěl po Martinovi, aby poslal svého agenta, že Martinovi nabízí profesionální smlouvu. Martin bohužel po smrti pana Henyše žádného agenta neměl, a tak jsme narychlo sháněli jiného. Když začaly mistrovské zápasy, pan Růžička působil u juniorů necelou polovinu sezóny. Když pak pan Růžička odešel zpět k áčku, pan trenér Beránek Martina přeřadil do třetí lajny a nedával ho na přesilovky a stejně staří kluci ho začali v kanadském bodování dotahovat. Nakonec Martin skončil třetí. Přechod do áčka mu Slavie nenabídla, takže když se ozval ruský klub hrající MHL Orenburg, dostal velkou šanci, zvlášť když nastoupil na mistrovské zápasy, i když po delší pauze nebyl rozehraný. Odehrál čtyři zápasy a při každém dal jeden gól. Začal se o něj zajímat Nižněkamsk. Bohužel Martin vlastní vinou tuhle šanci lehkovážně zahodil. Jelikož byl tou dobou zamilován do dívky, která se s ním rozešla, nenapadlo ho nic lepšího, než jít s náhradníky týmu do hospody a tam se opít jako čuně. Vrátil se před zápasem v pět hodin ráno, kdy ho natočily kamery. Manažer Orenburgu se na Martina velmi rozzlobil, smlouvu r oztrhal a poslal ho domů. Tohle byla jasná chyba Martina a bez diskuse si za to může sám. Když se vrátil z Ruska, Slavie už o něj zájem neměla.

Našel jsem mu tedy práci v automobilce v Mladé Boleslavi, kde pracuje dodnes. Velký hokejový talent tak naváží auta na vlaky v automobilce.

Starší Pepa se chtěl ještě vrátit k hokeji. Jeden člověk mu vyjednal angažmá ve Finsku, kde po týdnu řekli, že ho berou a nabídnou mu smlouvu. Mezitím byla ale výluka z NHL, takže se vraceli hráči z NHL domovští finští hráči. Tím už ve Finsku měli hráčů dostatek, a tak Pepovi nabídli, aby se ozval za rok. Mezitím si musel Pepa najít práci a začal hlídat v obchodních domech pod agenturou. Nemohl už chodit na tréninky a pomalu ale jistě z něj začalo vyprchávat nadšení a vůle. Začal se smiřovat s tím, že h okej hrát nebude. Já jsem všechny peníze, co jsem kdy vydělal, už dal do hokeje a víc jsem neměl.

Mojí chybou je, že jsem vše vsadil na jednu kartu, když jsem viděl, že kluci mají velký talent. Měl jsem více dbát na to, aby měli kvalitní vzdělání. To musí oba dohánět až teď. Bohužel jsem věřil, že se určitě hokejem oba uživí. To, že jsem klukům uškodil svým chováním, to je jasné. Chtěl bych ale poukázat na to, že by každý sport měl být pro děti hlavně zábava a na prvním místě by mělo být vzdělání a příprava na budoucí povolání, za což já jsem považoval právě hokej. Kluci totiž hrávali se staršími ročníky, takže jim kolidovala výuka s tréninky. Často tak museli místo na vyučování jít na trénink. Mělo by ale být povinností sportovních škol, aby si tohle u svých žáků pohlídaly. Myslím si, že by rodiče neměli ovlivňovat trenéry a měli by je nechat dělat jejich práci. Pokud rodiče chtějí s trenéry komunikovat s cílem upřednostnit vlastního potomka před ostatními dětmi, mohou tím svým dětem spíše uškodit. Já jsem se bohužel setkal během hokejové kariéry mých synů s věcmi, kterým jsem do poslední chvíle nevěřil. Trenér reprezentace například bere za hráče 30 až 50 tisíc korun za to, že ho vezme na nějaké přátelské zápasy. Pokud totiž má hráč odehrané v reprezentaci nějaké zápasy, má potom šanci se prosadit na draftu a je zajímavý pro agenty. Nechci poškodit toho, kdo mi tuto informaci podal, proto neuvedu jeho jméno. Jde však o velkou osobnost českého hokeje. V osmé třídě jsem byl svědkem, kdy rodiče zaplatili jako sponzorský dar 350 tisíc za to, že jejich syn bude hrát o ročník výš, tj. místo sedmé třídy za třídu osmou. Od rodičů jsem se také dozvídal podobné věci, které se dějí úplně všude po celé republice, ať jdete kamkoli. Dokonce jsem byl svědkem, když jedna maminka dala 380 tisíc sponzorský dar, což jí vyjednal otec jiného hráče. Bralo se to jako normální věc, nebyla to žádná tajnost, se o tom rodiče se mezi sebou o tom bavili. Rodič, který to zmíněné mamince vyjednal, donesl generálnímu manažerovi 380 tisíc, ze kterých tento manažer dal 100 tisíc trenérovi, za dvacet tisíc koupil dětem hokejky a zbytek někde zmizel. Všichni rodiče se tomu smáli, protože to byly už staré typy hokejek, se kterými se už dávno nikde nehrálo. Sponzorské dary vylepšují životní úroveň trenérům a manažerům. V tomto si nevymýšlím ani slovo a hodně rodičů by tyto praktiky potvrdilo, kdyby se ale nebáli, že jejich dětem zničí naději na další hokejovou kariéru, nebo se vystaví trestnímu oznámení pro pomluvu. Nikdy bych tuto knihu nepsal, kdyby kluci ještě aktivně hráli, protože bych měl obavy, že by některý ze synů mohl být například nebezpečně naražen na mantinel atd. Tohle se totiž jednou stalo mému mladšímu synovi Martinovi. Trenéři poručili jednomu z hráčů, aby mého syna Martina srazil a zranil ho a tím způsobil, že Martin pak odstoupí ze zápasu. Netušili ale, že tento hráč je Martinův nejlepší kamarád. Ten odmítl Martina srazit a brzy na to byl z klubu vyhozen. Takové věci se bohužel děly v juniorech. Dva trenéři mi řekli, ať Pepa uteče z Chomutova, že ho chce pan Kašpárek zničit. To už na mě bylo moc a vydal jsem se ze Vsetína do Chomutova za panem Kašpárkem. V kanceláři chtěl, aby mi tohle vysvětlil. Pan Kašpárek vzal telefon a zavolal jednoho z oněch trenérů, od kterých jsem měl tuto informaci. Bylo jasné, že trenér si nebude chtít kvůli Pepovi zničit kariéru. Nikdo si nedovolil jít proti panu Kašpárkovi. Do telefonu trenér řekl, že jsem to špatně pochopil. Svým způsobem jsem chápal, že mu jde o karieru a nechce se k tomu, co Martinovi řekl, přiznat. Proto jsem to nechal už být, nechtěl způsobit trenérovi za to, že s námi jednal narovinu, ještě větší problémy.

Od začátku jsme s mými syny brali hokej velmi vážně, natáčeli jsme si kluky na kameru a pak jsme analyzovali jejich případné chyby, skluz a další detaily. Vymýšlel jsem si pro kluky cviky na ruce, které byly tak těžké, že jsem si říkal, že když je zvládnou, budou jedničky. Když jsme bydleli ve Zlíně, jezdili za námi Hertlovi a další rodiče z Prahy a dívali se, co kluci všechno dovedou. Někteří rodiče si jejich cviky natáčeli na kameru a jejich děti se pokoušely doma trénovat stejně jako naši kluci. Přes léto jsme si pronajímali led a zkoušeli nové brusle, aby si na ně kluci zvykli. Věděl jsem, že talent nestačí, tak jsme se snažili mít náskok i po fyzické stránce. Kluci jezdili na kole, běhali do kopců. Celá rodina dělala maximum pro rozvoj jejich mimořádného talentu. Sám jsem vrcholově sportoval a věděl jsem, co to obnáší. Od malinka kluci byli vedeni k tvrdé práci na sobě, ale v hokeji je to bohužel trochu jinak. Když dáte vynikajícího hráče mezi dva nešikovné, tak ten šikovný si s nimi nezahraje. Naopak, když dáte mezi dva dobré hráče jednoho špatného, může se ten špatný hráč mezi dobrými ztratit. Dokonce může mít i nějaké asistence a dostat se až do reprezentace, protože se dotkl puku a dobrý hráč dal následně gól. Záleží na trenérovi, jak obsadí čtyři lajny, do které lajny koho dá a jakého k němu dá hráče. Pokud se mu někdo znelíbí, může ho vlastně úplně zlikvidovat. V Čechách to není vůbec problém. Těch případů jsou spousty, netýká se to rozhodně jen našich kluků.

Jiným případem jsou agenti. Když agent zjistí, že se hráč nedostal do áčka a hokej pro něj vlastně končí, slibuje, že mu vyjedná hokej na Ukrajině nebo v Bělorusku,.kde může dostat smlouvu. Agent těží z toho, že takový hráč je ochoten ze zoufalství zaplatit, vezme od něj padesát tisíc a pošle ho vlakem na Ukrajinu nebo do Běloruska. Cesta s vízem vyjde navíc ještě na 1500 Kč. Kluk přijede na Ukrajinu nebo do Běloruska, týden tam trénuje, aby se neřeklo, a pak ho pošlou zpět, protože už tam mají dávno tým hotový a nikoho nového už nepotřebují. Rodiče ale nemohou nic namítat, protože prostě kluk v Bělorusku nebo na Ukrajině byl a těžko si mohou ověřit, co se tam vlastně dělo. Na jednoho agenta před časem rodiče podali trestní oznámení, ale ničeho nedocílili, jen byli o padesát tisíc lehčí. Tento agent si žije dál v blahobytu. Na to bych chtěl upozornit rodiče kluků začínajících s hokejem.

Je potřeba také zmínit, že během našeho cestování extraligovými kluby jsme zjistili, že praktiky jsou všude stejné. Kluby se navzájem znají, manažeři se spolu stýkají, je to taková velká rodina. Pokud se někdo rozhodne, že do této rodiny nezapadáte, nemáte šanci.

Nemohu zde podrobně rozebírat záležitosti ohledně různých požadovaných plateb od rodičů za poskytnuté výhody pro jejich děti, nebo za to, že i talentovaní hráči dostanou vůbec nějakou šanci být na ledě. Z dnešních hráčů, kteří hrají extraligu, se známe téměř s polovinou z nich. U téměř každého bych mohl říct, co to jeho rodiče stálo. Vím, že spousta rodičů těchto hráčů platila trenérům reprezentačních týmů za to, aby mohli být na týden poslání na přátelské zápasy. Po mně konkrétně bylo požadováno padesát tisíc korun. Nemohu jmenovat, kdo peníze ode mne požadoval, protože bych se tím vystavil trestnímu oznámení a dalším potížím. Mohu jen říci, že nemám důvod si jakkoli vymýšlet a tohle všechno je pravda. Proto se dnes na extraligové zápasy v televizi ani nedíváme, protože víme, co za tím vším je. Je zajímavé, že spousta trenérů s oficiálním příjmem dvacet až dvacet pět tisíc korun čistého, má postaveny luxusní domy. Jeden z těchto trenérů na Moravě trénoval čtyři roky mládežnickou reprezentaci. Někteří trenéři mají i tři auta a více rodinných domů i pro své děti. Každý ať si udělá svůj vlastní úsudek, jestli zda se to dá pořídit z platu dvacet pět tisíc. To všechno jsem se dozvídal postupem času, jak moji synové přecházeli z dorostu do juniorů. S jedním z trenérů juniorů, který trénoval také nejvyšší ruskou hokejovou soutěž KHL, jsem byl na kávě. Vypravoval mi praktiky českého hokeje. Co jsem se od něj dozvěděl, zde nemohu uvádět, protože bych ho nerad dostal do problémů. Český hokej je jen rozdělování peněz mezi manažery, je to jen o penězích. Když hráč nedostane šanci mezi dobrými hráči, nemá vůbec šanci dál v hokeji pokračovat. A o tom rozhodnou zas jen peníze jeho rodičů. Jako příklad uveďme Tomáše Hertla, kterého dobře se syny známe. Vždycky k sobě na Slavii měl nejlepší hráče. Vždycky hrál přesilovky, aby udělal body. Tomáš má dar výběru místa před bránou v útočné třetině. O tom jsem mluvil i s jeho otcem. Trenér reprezentace pan Šolc nedokázal využít jeho přednosti a chtěl po něm celoplošné bruslení, tj. z obranné třetiny zavézt puk do útočné. Tohle Tomášovi moc nešlo, takže trenér nedokázal využít jeho jiné schopnosti. Když Tomáš přijel ze soustředění, říkal mi jeho otec, že trenér nedokázal využít Tomášovu sílu v útočné třetině před bránou. Tuto vlastnost ale dokázali v San José dobře rozpoznat, a proto je Tomáš v první lajně s Thorntonem a hraje přesilovky, kde je jeho největší síla. Tomáš měl v tomto případě štěstí na trenéra, který dokázal odhadnout jeho přednosti. Kdyby Tomáš hrál se špatnými hráči a nedostával se často do útočné třetiny ve třetí nebo čtvrté lajně, nemohl by dávat góly. Kdybychom zde měli víc trenérů, kteří dokáží odhadnout přednosti hráčů, mohli bychom mít takových Tomášů Hertlů víc. Výborný trenér, který umí poznat kvality hráče, a to musím uznat, je pan Vladimír Růžička, i když osobně mám výhrady k věcem týkajícím se sponzorských darů. To už ostatně proběhlo v médiích a nechci se zde k tomu již vyjadřovat. Jsme malá země, ale v hokeji se toho u nás dosáhlo hodně. Je škoda, že po devadesátém roce, kdy každý chtěl rychle zbohatnout, se nešvar, že vše se dělá jen pro peníze, přenesl i do sportu. Hledali jsme oddíl, kde nehrají roli peníze od rodičů, ale talent a píle hráče. Bohužel jsme snad kromě Vsetína, žádný nenašli. Byla to ztráta času a spousty peněz. Myslím si, že hodně trenérů a rodičů, kteří moje syny znají, musí říci, pokud jsou féroví, že kluci byli opravdu velmi dobří. Kdyby dobří nebyli, nechali bychom toho už na začátku, nebo bychom to brali jen jako zdravou zábavu, aby se nepoflakovali na ulici.

Jelikož o mně v médiích také byly zmínky a nepřesné informace v souvislosti s kauzou pana Růžičky, pokládám za správné a nutné, abych zde napsal pravdu. S panem Růžičkou jsem nikdy osobně nejednal. Dobře jsem se ale znal s jeho kamarádem, panem Moučkem. Jméno uvádím proto, že již bylo v souvislosti s mou osobou stejně zmíněno v médiích. Pan Mouček sledoval děj ve Slavii a znal moje syny. Chvíli je ve Slavii i trénoval. Měl zájem je zastupovat jako agent. Jeho synovec byl brankářem ve stejném mužstvu, ve kterém hrál můj syn Martin. Dozvěděl se o záležitosti s panem Kašpárkem v Chomutově. Nabídl se, že by staršímu Josefovi přes pana Růžičku sehnal angažmá v Mostě. Pak přišel s tím, že v Mostě chtějí, abych poslal po panu Moučkovi sto padesát tisíc jako sponzorský dar. Řekl jsem, že se pokusím peníze sehnat, a tak starší syn Josef nastoupil v Mostě. V prvním zápase dal gól. Za měsíc se mě pan Mouček zeptal, jestli už mám těch sto padesát tisíc. Bohužel jsem peníze neměl, a tak druhý den musel Josef odevzdat výstroj a v Mostě s hokejem skončil. Trenér si ho zavolal a řekl mu, že je tak dobrý, že ho je škoda do třetí lajny, ale že ho do prvního nebo druhé lajny dát nemůže, protože tam je první lajna z Litvínova a druhá z Karlových Varů. Doporučil mu, aby požádal svého agenta, aby mu sehnal angažmá někde, kde by hrál v první nebo druhé lajně. Josef ale agenta neměl, takže v tu chvíli opět neměl kde hrát. Tím už na hokej zanevřel a musel se začít živit jinak. Jeho spoluhráči, k teří nikdy neměli takové výsledky jako on, se dnes s přehledem hokejem živí. Každý, ať si udělá vlastní úsudek, jestli tohle je v pořádku.

Kapitola 2 – Příběh zchudlého malíře

V médiích byly kromě hokeje o mně napsány i další informace a jak už to bývá, byly tyto informace jen z jedné strany. Mě se nikdo v této souvislosti na nic neptal, a tak jsem nemohl říci, jak to doopravdy bylo. Proto bych rád pokračoval v tématu, které zdánlivě s hokejem nesouvisí, i když hokej byl vlastně důvod, proč to všechno začalo, abych mohl své syny v hokeji podporovat.

Od malinka jsem rád maloval. Měl jsem strýčka, který byl vášnivý obdivovatel výtvarného umění. Rád jsem k němu chodil. Strýc mi ukazoval knihy a monografie světových i českých malířů. Dodnes spoustu věcí, které jsem se dozvěděl z těchto knih, znám skoro nazpaměť. Po revoluci jsem začal restaurovat obrazy. Dostával jsem i zakázky z ciziny, abych namaloval různé kopie, motivy atd. Poznal jsem jednoho člověka, který restauroval obrazy a maloval kopie. Od znalců, kteří dělají znalecké posudky, jsem se dozvěděl, že tenhle člověk je jeden z nejlepších malířů u nás. Dokázal namalovat obrazy holandských mistrů v mnohem lepší kvalitě, než byly samotné originály. Tento člověk mě pozval k sobě do ateliéru. Byl jsem fascinován jeho dokonalým zpracováním detailů a tím, co všechno dovede. Myslel jsem, že něco takového není ani v lidských silách namalovat. Naučil jsem se od něj to, co bych se nenaučil ani na akademii výtvarných umění. Říkal mi, že mu trvalo patnáct let, než se takto vypracoval a než přišel na postupy, jak této dokonalosti docílit. Nechtěl mi všechno prozradit, ale pozorně jsem se díval, co má v atelieru, co se skrývá v plechovkách, lahvičkách, jaké štětce a plátna používá. Tohle byl zlom v mojí tvorbě, která dosud byla značně amatérská. Zjistil jsem, že pokud budu chtít něco umět, musím na sobě hodně pracovat, jako je to ostatně ve všem, v hokeji, ve sportu obecně, v umění i v jiných oborech. Něco jsem už asi ale umět musel, protože mě tenhle člověk začal brát a byl ochoten mě zasvětit do jeho tvorby. Pořád mi říkal, že mám sklon k vlastnímu stylu a že jednou by mě mohl právě můj styl prosadit. Sám prý neinklinuje k žádnému stylu, ale raději se věnuje kopiím holandských malířů. Do jeho ateliéru jezdily znalecké špičky. Vedli jsme dlouhé diskuse o tom, co jsou kopie a jak se s nimi nakládá v Evropě a ve světě. Profesoři a znalci se v tomto směru vyjadřovali shodně, že za kopii se platí cca deset procent z ceny originálu. Přinesli nám také ukázat katalogy z aukčních síní, které se specializují jen na kopie. Jednalo se o aukční síně v Polsku, Anglii a jinde. Katalogy jsem si prohlížel a viděl jsem, že tyto kopie jsou běžně signovány stejně jako originály. Někde se před signaturu označilo © – copywrite, nebo zezadu na obrazu bylo uvedeno, že kopii maloval ten a ten malíř. Znalci říkali, že za tyto kopie se například ve Francii platí osm set franků. Pochopil jsem, že kopii nelze vydávat za originál, jinak jde o trestný čin podvodu, ale pokud nebudu nikomu tvrdit, že jde o originál, je vše naprosto v pořádku. Důležitá také je cena, za jakou se kopie prodává, tedy deset procent originálu, aby kopie nemohla být považována za originál. Pokud by si někdo myslel, že si za tuto cenu koupí originál, rozhodně se nemůže považovat za znalce. Při koupi obrazu za cenu vyšší než cca pět tisíc korun, už je dobré přizvat si k transakci znalce, aby posoudil pravost obrazu, a to ještě vždy ještě před tím, než obraz koupíte. Taková je běžná praxe ve sběratelství. Byl jsem přesvědčen, že po tom, co jsem dlouhé hodiny hovořil se znalci, dobře vím, jak mám zacházet s kopiemi, abych se nedostal do problémů. Pokud někdo koupí kopii, která je dražší než pět tisíc bez posudku, jde dobrovolně a vědomě do rizika a všichni sběratelé a prodejci v galeriích to vědí. Měli by si předem nechat dražší obraz prověřit znalcem. Několikrát se mi stalo, že jsem někde na burze nebo ve vetešnictví koupil obraz s tím, že jde o originál a nakonec jsem zjistil, že je naprosto bezcenný, i když mě stál např. deset tisíc. Pokud jsem ale nechtěl utrácet za znalce, nemohl jsem podat na prodejce trestní oznámení, protože tak to prostě mezi sběrateli všeobecně chodí. Člověk tak jde vědomě do rizika. Bez znalce je to trochu jako ve sportce. Vsadím na nějaké číslo, nebo v obraz, a možná se mi podaří vyhrát. Pokud se netrefím, mám prostě smůlu, ale nemůžu si nikde stěžovat. Bylo to moje riziko. Párkrát se mi stalo, že jsem obraz koupil za osm tisíc a dal jsem ho do aukce, kde se prodal k mému překvapení za částku kolem sta tisíc. Tím se zaplatí obrazy, na nichž člověk prodělá. Tím chci říct, že jsem se domníval, že vím, jak mám postupovat, abych se nedostal do problémů se zákonem. Měl jsem ve vlastní péči dva syny, kteří byli tedy na mně závislí, a nemohl jsem si dovolit nijak riskovat.

Od onoho malíře jsem se také naučil používat lazury tak, aby obraz dostal retro nádech. Neviděl jsem a nevidím na tom nic špatného, když se běžně prodává například nový nábytek, který vypadá jako starý i s uměle udělanými dírami po červotoči apod. Lidem se to prostě líbí a proč by to nemohlo být obdobně jako u nábytku také u obrazu, který si milovníci starých věcí pověsí třeba nad komodu, která ač nová, vypadá jako stará. Každý musí uznat, že obraz s  patinou se hodí k této komodě lépe než obraz, který bije do očí novotou. V tomto duchu jsem dělal na Valašsku známému z autoškoly obrazy pro jeho kamaráda, nějakého pana Levče, který prý byl sběratelem valašských motivů a chtěl si těmito obrázky vyzdobit penzion na Valašsku v Beskydech. Aby do interiéru zapadly, bylo vhodné je namalovat v retro stylu. Tyto obrazy jsem maloval na motivy valašských malířů, bohužel i se jménem autora, podle kterého byl obraz velmi volně namalován, respektive nebyl nikdy stejný, ale jen v jeho stylu a ani to není přesné – spíše jsem maloval obdobné motivy. Jméno malíře, nikoli však přesný podpis, jsem na obraz napsal, aby bylo patrno, ve stylu kterého malíře byl obraz namalován. Vezměme příklad. Malíř Schneiderka maloval figurální motivy. Tak jsem namaloval figurální motiv Valachů, jak tancují v hospodě. Tento obraz jsem si ale vymyslel, protože takový obraz samozřejmě nikdy pan Schneiderka nemaloval. Jen jsem se jeho obrazy inspiroval, ale určitě by ho nikdy nikdo nemohl vydávat za originál. Mylně jsem se domníval, že se žádný takový blázen nenajde. Za tyto obrazy jsem od mého známého chtěl jen 3 až čtyři tisíce korun, což je po odečtení nákladů za rám, plátno a barvy směšná cena. Dodnes nechápu, jak mohl můj známý, prodávat obrazy za částky kolem deseti až dvaceti tisíc, což jsem se dozvěděl až v rozsudku soudu. Udělal jsem totiž zásadní chybu. Nepovažoval jsem za nutné, abychom s mým známým mezi sebou pokaždé sepsali nějakou kupní smlouvu nebo něco podobného, kde by bylo napsáno, že se jedná o kopie, nebo že jde o obraz na motivy někoho. Připadalo mi to nad slunce jasnější, a tak se mi zdálo dostačující, když jsem známému řekl, že to má prodávat jako kopie za tři až čtyři tisíce a že mu pak z toho část samozřejmě dám. Můj známý má syna, který jezdí silniční závody automobilů. Výplata mu zdaleka nestačí pokrýt náklady na tento sport. Shánějí další finanční zdroje a sponzory. Věděl jsem, že můj známý z autoškoly je ve finanční tísni. Dokonce dluží právě onomu panu Levčovi, majiteli penzionu, který si chtěl obrazy na motivy valašských malířů údajně vyzdobit penzion. To jsem se dozvěděl ale až později.

Pak došlo k věcem, které jsem ani náhodou nepředpokládal. Pan Levč zakoupil od mého známého obrázky pro sběratele téměř bezcenné a následně vymyslel, že si na tyto obrázky nechá udělat znalecký posudek, aby je mohl prodat jako originál. V tom je právě to podivné. Nechal si udělat posudky až potom, co obrazy za pár korun koupil. V tu chvíli tedy asi vůbec neřešil, jestli jde o kopie nebo ne. Každý sběratel a znalec uměni, za kterého se pan Levč považuje, by tohle nikdy neudělal. Vždycky se nechává dělat posudek předtím, než se obraz kupuje. Za účelem vytvoření znaleckého posudku oslovil svého známého, znalce obrazů. Tento znalec mu napsal jakési posudky, které ale vlastně ani posudky nejsou. Byly totiž napsány chytře tak, aby tyto posudky byly nenapadnutelné. Bylo na nich uvedeno něco v tom smyslu, kdy se malíř narodil a zemřel, kde bydlel a tvořil, co maloval atd. Toto říkal ostatně i soudní znalec, podle kterého tyto posudky nemají žádný význam. O tom ale až dále. Pan Levč pak začal obrázky dále prodávat jako originály a stále poptával další a další a dokonce si diktoval, co by na těch obrázcích chtěl mít. Vzpomínám si, že prý chtěl mít na obraze vymalovaného „koňa“, jak se po moravsku říká. Tyhle obrázky ukládal do garáže a měl je naházené různě po domě. Jelikož o sobě prohlašoval, že je nejlepší znalec na Valašsku, musel určitě vědět, že když se dvacet let na Valašsku neukázal jediný obraz, není možné, aby za takovou částku od člověka, který obrazům vůbec nerozumí, najednou koupil tolik originálních obrazů. Pokud mu můj známý neřekl, co jsem mu kladl na srdce, že jde o kopie, musel i tak pan Levč vědět, že toto nemohou být v žádném případě originály. Nechal si ale na ně napsat tyto posudky a bez problémů je prodával dál již jako originály. Nutno však uvést, že nevím, jak probíhal prodej mezi mým známým a panem Levčem. Vím jen to, že pan Levč si nechával od mého známého podepisovat prázdné bianco papíry s tím, že na ně pak dopíše, od koho obrazy koupil. Tohle už ale každému rozumnému člověku přijde hodně podezřelé, proč tohle majitel penzionu dělal, co tam asi mohl dopsat potom. Já jsem byl ale taky hodně velký blbec, protože jsem potom udělal úplně to samé a ty prázdné papíry podepsal taky.

Vůbec by mě nenapadlo, že z malování obrázků za tři tisíce můžu mít takový problém. Dříve jsem totiž maloval na zakázku kopie malířů přímo v Německu u klienta doma. Šlo například o kopii Kleopatry, za kterou jsem dostal od tohoto známého mnohem více.

Známý z autoškoly mi říkal, že pan Levč mu pořád volá a chce po něm další a další obrázky. Jelikož mu můj známý dlužil nějaké peníze, vyhrožoval mu prý majitel penzionu, že pokud mu nedoveze další obrázky, dá směnku k soudu. Už mi bylo divné, kam ty obrázky v penzionu dává. Bydlel jsem pak už v Čechách, protože mladší syn Martin začal hrát za Slavii v Praze. Známý mi pořád volal do Prahy a prosil mě, abych mu dal další obrázky. Ještě pár jsem jich tedy v Praze namaloval a dovezl je na Moravu. To už se mi nevyplatilo vůbec, už to ode mě byla vlastně charita pro mého známého, když jsem věděl, že je ve finanční tísni. Sám mi dlužil kolem třiceti tisíc a dodnes mi je nedal. Proto jsem nakonec řekl, že už těch pár posledních objednaných obrázků odvezu majiteli penzionu sám. Přijel jsem tedy do penzionu a prodal je tam za dva až tři tisíce. Pan Levč se smál a říkal, že to snad maluje někdo v garáži. Na to jsem řekl, že to maluju já. Rozesmál se ještě víc a říkal, že o tom, jestli jsou nebo nejsou pravé, nerozhoduji já, ale znalec. Dal mi lahev slivovice a klobásy s tím, že kdybych přivezl Schneiderku ve větším formátu, že mi z něj dá víc. Na to po mně chtěl totéž, co po mém známém z autoškoly. Abych mu podepsal prázdný papír, že si na něj potom dopíše moje iniciály z občanského průkazu, které si napsal na kus jiného papíru. Potom mi došlo, jak jsem byl naivní a podepsal prázdný papír, na který se dalo dopsat prakticky cokoli.

Asi za měsíc se mi ozval do Prahy můj známý ze Vsetína, že zná Němce, který by si u mě rád taky objednal valašské autory. Neviděl jsem na tom nic špatného, ale zdálo se mi divné, že by nějaký Němec chtěl valašské malíře. Nicméně jsem souhlasil se schůzkou. Připadalo mi jen zvláštní, že můj známý už z toho nechtěl vůbec nic. Přijel člověk v Mercedesu v obleku s číslem Frankfurtu nad Mohanem. Říkal, že v Čechách kupuje auta a že je Čech, který emigroval do Německa. Řekl jsem mu, že mu obrázky prodám, ale že jsou to kopie a chtěl jsem od něj podepsat papír, že kupuje kopie za tu a tu cenu. Neznal jsem ho, a tak jsem chtěl mít vše podloženo písemně. Kdybych tohle udělal i při jednání s mým známým, bylo dnes všechno jinak. Ale byl to přeci kolega z autoškoly, kterého jsem tehdy považoval za kamaráda, tak mě to vůbec nenapadlo.

Pak jsem začal malovat svoje vlastní obrazy. S kamarádem z Prahy jsme obcházeli restaurace s tím, že si v Praze nějakou pronajmeme. Mladší syn skončil s hokejem ve Slavii a chtěl jít hrát hokej do Ruska. Proto jsem se odstěhoval do Chomutova za starším synem do bytu. Po krátké době se v pět hodin ráno rozlítly dveře a vpadlo tam policejní komando v kuklách se samopaly. Naskákali na mě, svázali mě řetězy a udělali domovní prohlídku. Vůbec jsem nechápal, co se děje, a říkal jsem jim, že si asi spletli dveře. Vysvětlili mi, že si dveře nespletli. Někteří z nich se smáli a říkali mi, abych se přiznal, kde mám toho Rembranta, protože jim došlo, že u mě nic nenašli a nenajdou. Sebrali mi sáček z vysavače, který jsem nestihl den předtím odnést do popelnice, lepidlo na tapety, se kterým jsem vytapetoval byt, barvy, štětce a několik mých obrazů, nebo nepodepsaných obrazů ve stylu holandských mistrů, které by se rozhodně nedaly vydávat za originály. Aby mě psychicky zlomili, převáželo mě šest po zuby ozbrojených chlapů na Ruzyňské letiště, kde mě následně naložili do helikoptéry, aby mě následně vyložili v Ostravské vazební věznici.

Tam na mě čekali ostravští policisté. Posadili mě ke stolu a začali mě vyslýchat. Jeden z policistů pronesl zajímavou poznámku, která mi utkvěla v hlavě dodnes:„ Pane Ptáčníku, dejte si pozor, hodně lidí na Vás zbohatlo a teď to budou chtít hodit na Vás. Bude Vás to stát hodně úsilí, abyste to na sobě nenechal. Najděte si dobrého právníka.“ Převezli mě do cely. Chtěl jsem mluvit s právníkem. Jeden vyšetřovatel se zeptal, jestli znám jeho číslo zpaměti. To jsem samozřejmě neznal a chtěl jsem, aby mi dali telefon, abych jim číslo nadiktoval. To ale odmítli s tím, že mi telefon nedají, protože už ho má jejich technik. Tím mi vlastně znemožnili mít u výslechu právníka. Když jsem to říkal u soudu, vůbec nikdo tomu nevěnoval pozornost. Nejvíce ubohé mi ale od nich přišlo to, že zároveň se mnou zatkli i mého mladšího syna, což mi řekli až v Ostravě. Když jsem s nimi bez právníka nechtěl komunikovat, použili jeho zatčení jako vydírání s tím, že když podepíšu výpověď, tak ho propustí, že syn se prý ve vazbě psychicky zhroutil, protože trpí klaustrofobií zrovna tak jako já. Chtěli, abych podepsal doznání, že za všechno můžu já, že jsem všechno maloval já atd., že jakmile to podepíšu, pustí syna domů. Sebrali ho jen proto, že jednou jsem ho poslal, aby dovezl obraz majiteli penzionu na Valašsku. Syn má z toho dodnes trauma, protože když ho sebrali, vůbec netušil, co se děje.

Když jsem tedy přiznání podepsal, pustili nás oba okamžitě bez peněz a říkali, že se máme dostat domů, jak chceme. Nezbylo nám nic jiného než jet domů načerno, hladoví, žízniví. Na nádraží v Praze nás pak vyzvedla moje přítelkyně, která nám dala najíst, koupila mi náhradní oblečení a dovezla domů do Chomutova. Zjistil jsem totiž, že mám navíc zablokované účty, a tak jsem já i můj syn, kterého jsem tou dobou ještě živil, protože dodělával školu, zůstali totálně na bez peněz. V Chomutově jsem zjistil na družstvu, že mám zablokovaný i byt. Přítelkyně mi musela půjčit nějaké peníze do té doby, než si něco vydělám. Zrovna tou dobou měl jít syn hrát do Berouna za muže, kde mu ale nabídli jen pět tisíc měsíčně. Nemohl jsem mu už pomoci, takže musel tuhle nabídku odmítnout, protože by neměl ani na cestu na autobus, kdyby musel do Berouna dojíždět. Vysvětlil trenérovi, že už se musí o sebe postarat sám a najít si rychle práci.

Našel jsem si práci jako řidič MKD, kdy jsem jezdil s autopřepravníky. Přítelkyně mi pomohla najít právníka, který byl tak laskav, že můj případ převzal, přestože věděl, že mám zablokovaný účet a jsem momentálně naprosto bez finančních prostředků.

Následoval trestní soud, který trvá téměř tři roky. Tento soud se konal pokaždé v Ostravě, což mi způsobilo několikrát to, že jsem musel změnit zaměstnání, protože zaměstnavatel mě nechtěl již k soudu pouštět. V této kauze jsem byl jediný z Čech. Je patrné, že proto všechno obvinění potom padlo jen na mě. Vypadalo to celou dobu, jako kdyby soud byl jen taková hra, o jejímž konci bylo již dávno rozhodnuto. Dopadlo to tak, že můj známý, který obrazy prodával a vydělal na tom mnohem víc než já, nebyl vůbec souzen. Jednou se mi chlubil, že jeho příbuzný je prokurátor na Moravě. Udělejte si sami závěr, proč ho soud úplně vynechal. Pan Levč si na obrazy nechal udělat posudky, čímž z nich udělal originály, které pak mohl prodat s mnohem větším ziskem. U soudu se pak domáhal náhrady škody za obrazy, které mu policie zabavila. Tuto náhradu škody chce po mně. Náhrada škody se vyšplhala na dva miliony korun, přičemž já jsem si nevydělal na všech obrázcích pro něj dohromady ani 200 tisíc. Soud mu toto přiklepl a v rozsudku kromě toho, že jsem dostal podmínku, mi byla také uložena náhrada škody ve výši cca 2 miliony korun. Náhradu škody soud přiřkl také majiteli prodejny s obrazy, panu Zedníkovi, který se s radostí k žalobě připojil a nyní na mě poslal exekuci. Podotýkám, že pana Zedníka jsem poprvé viděl až u soudu. Obrazy mu prodával můj známý, který si sám určoval, komu bude obrazy prodávat. Pan Zedník si také opatřil posudky od stejného znalce jako majitel penzionu. Tohoto znalce jsem předtím nikdy neznal a viděl jsem ho také až u soudu. Se mnou byl obžalován jen tento znalec, který ale podle všeho žádný trestný čin nespáchal, když v posudku nikde nezmínil, jestli obraz je, nebo není pravý. Nebo to možná bylo jinak a šlo o nějako domluvu mezi nimi, to nevím. Dověděl jsem se, že pan Zedník obrazy pak na internetu prodával za několikanásobně vyšší částky, než kolik jsem od mého známého za ně dostal já. Známý, který ty obrazy prodával, mi vyprávěl, že když obrázky majiteli galerie panu Zedníkovi přinesl, manželka pana Zedníka se smála, že ještě páchnou barvami a jsou čerstvé, že je snad někdo namaloval před deseti minutami. Věděli tedy, i pokud jim to můj známý neřekl, že jde o kopie. Nyní se domáhají, abych jim zaplatil škodu, kterou si ale způsobili sami vlastní chamtivostí.

Můj známý má nejspíš ze všeho legraci, protože jeho se to nakonec vlastně netýká a mohl si peníze, které na tom vydělal, nechat. Pokud tedy byla moje činnost uznána jako trestný čin a já jsem byl odsouzen pro podvod a padělání, může si můj známý klidně nechat peníze pocházející z trestné činnosti. To vůbec nikomu nevadí.

Rozsudek byl tak absurdní, hlavně co do výše odškodnění někomu, kdo chtěl vydělat na kopiích a vydával je za originály, že jsme s mým právníkem podali odvolání ke Krajskému soudu v Ostravě. Ale bohužel, byla to zase Ostrava, kde se určitě všichni u soudů znají, a tak se někým z Čech vůbec nezabývali a klidně to smetli se stolu. V usnesení navíc byla chyba, ale s tím už nic nenaděláte. Stále mám zablokované účty, jsem bez peněz, exekutoři pana Zedníka a Levče mi zabavili byt, který splácím. Z platu mi strhávají dvě třetiny a dávají je lidem, kteří se topí v penězích a mohli si na rozdíl ode mě zaplatit právníky a nejspíš i někde někoho podplatit na soudech. Nemohu být pojištěný například proti úrazu .bylo by to totiž úplně k ničemu, protože by všechno hned dostali Levč a Zedník, stejně jako mi bylo zabaveno důchodové pojištění. Budu mít životní minimum z důchodu. Moje děti po mně nedostanou vůbec nic. Dovolací soud v Brně se touto kauzou v podstatě ani nezabýval a napsal mi, že rozsudek byl spravedlivý. Budu dál bojovat, protože vím, že jsem nic tak špatného neudělal a pokud ano, nikomu ale nic nedlužím. Rád bych viděl, kde je přesně v zákoně napsáno, co se smí a nesmí při malbě kopií. Tomu totiž rozumí jen opravdoví znalci výtvarného umění, nikoli soud, který jeden den soudí krádeže aut, další den ublížení na zdraví, jiný den zabití nebo vraždu a další den posuzuje zákonitosti ve sběratelství uměleckých děl. Trest, který jsem dostal je pro mě a moje děti naprosto likvidační. Do smrti to nemohu splatit a přitom mám splácet těm, kteří si na tom vydělali mnohonásobně víc, než já.

Dodnes jsou u soudu zabavené obrazy, mezi nimiž jsou i originály, které ale policejní znalec mávnutím ruky během vteřiny označil za falza. Tyto obrazy jsem ale nemaloval, což je každému asi jedno. Perličkou u posuzování obrazů soudním znalcem bylo to, že jeden z obrazů označil jako temperu, přitom se zjevně jednalo o pastel. U toho jsem osobně byl, když toto Zedník a Levč říkali u soudu. Nikoho to nezajímá, nikde nemáte dovolání. Sláva českým soudům a soudcům! Ve spravedlnost už nevěřím.

Kapitola 3 – Všechno je jen o penězích a známostech

Jsem rozčarován. Hokej a justice? To je všechno jen o penězích a známostech a nikdo a nic vám nepomůže.

Manažeři hokejových klubů jsou většinou bývalí hokejisté. Jen pár hráčů dokázalo při vrcholovém hokeji dokončit nějakou vysokou nebo střední školu, jako např. pan Hašek nebo Kysela. Jinak jich většina sice dobře hrála hokej ale vzdělání a ekonomické povědomí je nulové. Tito lidé potom plnými hrstmi rozhazují peníze sponzorů. Těžko lze prokázat, kde tyto peníze skončily. Jde často o obrovské částky, které jim dávají takovou moc, že tito manažeři získají pocit, že jsou bohy, kteří budou rozhodovat o dětech, jestli budou nebo nebudou hrát. Jejich talent a výkonnost přitom nehrají moc velkou roli. Stačí, že jsou alespoň trochu nad průměrem. Potom manažeři opravdu mohou udělat z žebráka hráče a z hráče žebráka. Záleží na tom, jak se manažerovi zalíbí hlavně rodiče. Dalším jevem je sázení. Sám jsem přes jednoho vrátného klubu dostával typy. Když jsem si chtěl jít vsadit do sázkové kanceláře, u okénka stála většina trenérů klubu. Veškeré typy většinou vycházely, ať to bylo na první třetinu či zápas. Byl jsem svědkem, že majitel klubu stál u okénka a vyhrál 250 tisíc na remízy. Bylo zajímavé, že remízovalo pět mužstev v jeden den. Shodou okolností jsem tento typ dostal taky. V našem hokeji jde jen o peníze a rozhodují o něm lidi, kteří nemají o ekonomice klubu ani ponětí. Je vidět, že zápasy jsou předem domluvené. Nejde o opravdové sportovní utkání, kde vyhraje nejlepší. Dokonce v juniorech v jednom klubu museli junioři prohrát, aby pak senioři mohli postoupit do play off. Hodně rodičů o tom ví od svých dětí, které říkaly rodičům, že jim trenéři nařídili, že nesmějí dát gól. Jeden z rodičů se rozzlobil, vytáhl peníze a křičel na kluky, že kdo dá gól, dostane tisíc korun. Osobně jsem se na to ptal trenéra, který mi řekl, že je věřící člověk a s těmito praktikami nesouhlasí. Prý to ale dostal příkazem od generálního manažera a příkaz musí splnit.

Hokej není sport tak, jak bychom si ho přáli, a nedělám si iluze, že v nějakém jiném sportu je to jiné. Možná to je stejné i jinde ve světě. Sport už není férové klání, kde zvítězí nejlepší, ale je to tvrdý byznys, který bohužel odnášejí hlavně nevinné děti, které jsou ve sportu více než průměrné. O ty ostatní není zájem vůbec, protože peníze se vydělávají jen na dobrých hráčích. Není ale pravda, že by se na vrchol dostali jen ti nejlepší z nich svou pílí. Tak to bohužel nechodí. Jde o peníze.

Bývalý hokejový nadšenec a rodič Josef Ptáčník